Listopad 2006

7 Visuté zahrady Semiramidiny

30. listopadu 2006 v 16:38
Nacházely se v zemi, kde byl podle bible pozemský ráj, v pohádkové zemi, kterou známe z Tisíce a jedné noci; v jejím hlavním městě, v Babylónu, který zmizel z povrchu země, když se stavěly základy Říma, ale znovu povstal v nemenší nádheře, aby se nakonec změnil v příbytek zvířat a cíl archeologů. Babylón disponoval i dalšími stavebními skvosty, které by mohly aspirovat na zařazení mezi divy světa - byla to monumentální Mardukova cesta, trojité babylónské hradby a babylónská věž.

Tato země měla mnoho jmen ve své historii, ale jedno jí trvale zůstává - Mezopotámie. Dali jí ho Řekové a znamená Meziříčí, podle její polohy mezi Eufratem a Tigridem. Tyto řeky se dnes asi 150 kilometrů před ústím do Perského zálivu slévají ve veletok Šatt el-Arab. Ve starověku ústily každá zvlášť a moře zasahovalo asi o 100 kilometrů hlouběji do pevniny.

Když Hérodotos toto město navštívil, bylo už jen odleskem své moci a slávy. Roku 539 př. n. l., tedy necelých sto let před Hérodotem, do něj s velkou armádou vstoupil perský král Kýros a zbavil posledního novobabylónského vládce trůnu. Novobabylónská říše byla pouhým stínem říše starobabylónské - dávno zničené nájezdníky ze severu a přičleněné pak k asyrské říši. A také starobabylónská kultura byla dědičkou kultury ještě starší, jejíž kořeny sahají až k dobám, ze kterých se nám zachovaly první historické zprávy o lidském pokolení.

Za největší div se ve starověku považovaly visuté zahrady Semiramidiny. Ne hradby, které byly jen gigantické, ne věž, která byla jen kolosální, ne Mardukova cesta, která byla jen monumentální, ale dílo, které se honosilo všemi těmito přívlastky a kromě toho i "rozkošnou líbezností". V novověku se tyto zahrady, podobně jako bájná Trója, považovaly za výtvor básnické fantazie. Svůj díl na tom má i zachovaný podrobný životopis Semiramis od Ktésia (řecký dějepisec, žijící kolem roku 400 př. n. l., osobní lékař perského krále Artaxerxa II.), který pak téměř doslovně zopakoval Diodóros Sicilský (řecký historik z 1. století př. n. l.), kde je líčena jako polomytická postava.

Za dávných dob bylo v Sýrii město Askalón a u něho hluboké jezero, na jehož břehu měla chrám bohyně Derketa, svým fyzickým vzhledem ryba s lidskou hlavou. Bohyně lásky na ni zanevřela a způsobila, že se zamilovala do obyčejného mladíka z lidského plemene. Když se pak Derketě narodila dcera, ze zlosti nad svým nerovným svazkem mladíka zabila a vrhla se do moře. Děvčátko zachránili holubi, křídly je zahřívali, v zobáku mu nosili mléko, a později sýr. Pastýři, kterým byly podezřelé vyklované dírky v jejich sýrech, holuby sledovali a našli překrásné dítě. To odnesli ke královskému dobytčímu inspektorovi Simovi. Ten holčičku přijal za svou, dal jí jméno Semiramis - což v syrštině znamená holubice - a vzorně ji vychoval. Jako panna vynikala krásou nad všemi pannami a není tedy divu, že si ji při služební cestě do tamějšího kraje všiml Onnés, první královský rádce a nejvyšší inspektor, a zamiloval se do ní. Požádal o její ruku, učinil ji svou právoplatnou manželkou a odvedl ji do Ninive, kde mu dala dva syny.

Pak začala válka se sousední Baktrií a s ní i strmý vzestup Semiramidiny kariéry. Do vlasti přicházely zprávy o mnoha vítězstvích, jen hlavní město nepřítele stále odolávalo. Onnés, který se výpravy účastnil a vzhledem ke své funkci toho asi na práci moc neměl, si do pole pozval svou krásnou a moudrou ženu. Nejdříve si dala ušít šaty na cestu, ale nebyly to šaty jen tak ledajaké. Za prvé byly tak elegantní, že jejich střih později určil módu celé tehdejší společnosti a za druhé byly ve stylu, který bychom dnes nazvali unisex, protože se nedalo poznat, zda je v nich muž nebo žena.

Po příjezdu na frontu Semiramis prozkoumala situaci a zjistila, že král Ninos vždy útočí na slabší stranu opevnění, což sice odpovídalo taktickým zásadám, ale Semiramis jako žena nebyla zatížena odbornými znalostmi válečníků. Vybrala si dobrovolníky a zaútočila na silnější stranu opevnění, kde bylo jen málo obránců. Využila momentu překvapení, lehce je přemohla a donutila město ke kapitulaci. Král obdivoval její udatnost. Nejdříve ji hojně obdaroval, pak se do ní pro její krásu zamiloval a přemlouval jejího manžela, aby mu ji dobrovolně odstoupil a výměnou za ni mu nabízel svou dceru Sosanu. Když se však Onnés tvářil neochotně, pohrozil mu král Ninos, že mu dá vypíchnout oči, protože je slepý k rozkazům svého pána. Onnés, sžíraný strachem z hrozeb a láskou k manželce, se z toho zbláznil a oběsil se. To byla cesta, kterou se Semiramis dostala ke královské hodnosti. Ninos jmenoval v Baktrii loutkovou vládu, zabezpečil své hranice a vrátil se do Ninive, kde mu Semiramis porodila syna Ninia.

Po králově smrti převzala moc sama a nikdy se již neprovdala, ač se o ni ucházelo mnoho princů z Ninive. Rozhodla se převýšit slávu svého manžela a založila na Eufratu nové město Babylón, postavila kolem něj hradby a přes řeku most - to vše za jediný rok. Potom v okolí vysušila močály a ve městě postavila velkých chrám s věží, kde Chaldejci konali pozorování hvězd. Dala zhotovit Mardukovu sochu, postavila mnoho jiných chrámů a měst, a pak se vydala do války proti Médii. Odtud se pak vypravila do Persie, potom do Egypta, Libye a Etiopie a všude slavně zvítězila. Pouze v Indii se jí nedařilo, ztratila tři čtvrtiny armády a po zranění ramene, které jí způsobil šíp, se vrátila do Babylónu, kde se objevila nebeská znamení, že ve válce nemá pokračovat. Dále již vládla v míru. Když její syn usoudil, že Semiramis již vládne dost dlouho, pokusil se ji za pomoci jednoho eunucha připravit o život. Semiramis byla dosti moudrá na to, aby pochopila, že největší umění velkého herce je včas odejít ze scény a odevzdala vládu synovi. Pak vyšla na balkón, změnila se v holubici a odletěla rovnou do nesmrtelnosti.

Zachovala se i realističtější verze Semiramidina životopisu. Podle řeckého spisovatele Athénaia z Naukratidy byla původně "bezvýznamnou dvorní dámou u kteréhosi asyrského krále", ale přitom "velkou krasavicí, která svým půvabem získala královu lásku". Když se s ní oženil, "přemluvila ho, aby jí na pět dní přenechal vládu. Jakmile se chopila žezla a oděla se do královského roucha, uspořádala velkou hostinu, na které získala vojevůdce a všechny hodnostáře pro své úmysly; den poté se už dala lidem a urozenými muži oslavovat jako královna a svého manžela uvrhla do vězení. Tak se dostala odvážná a podnikavá žena na trůn a udržela se na něm do vysokého věku, přičemž dokázala mnohé velké činy".

Semiramis byla historickou osobou a její jméno známe ze seznamů asyrsko-babylónských králů ve formě Šammuramat. Kromě ní se zachovaly zmínky o několika dalších Semiramidách. O jedné z nich Hérodotos píše, že žila o pět lidských věků dřív než druhá babylónská královna Nitókris, tj. v polovině 8. století př. n. l. Jiní dějepisci nazývají Semiramidou Atossu, dceru a spoluvládkyni krále Belocha z konce 8. století př. n. l., další pak Nitókris, manželku krále Nabukadnesara II.

Semiramis je řecké jméno asyrské královny Šammuramat, původem z Babylónie, manželky krále Šamšiadada V. Po jeho smrti vládla za nezletilého syna (809 - 806 př. n. l.), potom spolu s ním. Podle jedné verze dala visuté zahrady v Babylóně, patrně střechovité konstrukce s umělým zavlažováním, sama postavit; podle jiné je dal zbudovat její manžel, protože se jí stýskalo po horách jejího dětství. Zdá se však, že dílo je pozdějšího původu, ze šestého století př. n. l., z doby vlády Nabukadnesara II.

Muž, který je vykopal, se jmenoval Robert Koldewey (1855 - 1925). Narodil se v Blankenburku, studoval architekturu, archeologii a dějiny umění v Berlíně, Mnichově a ve Vídni, pak obeplul a prozkoumal Řecko, zkusil archeologické štěstí na ostrově Lesbos, v sicilském Selínúntu a v Sýrii. Byl by se rád věnoval archeologii, ale protože musel z něčeho žít, přijal místo učitele na průmyslové škole a přednášel tam - kanalizaci. Z tohoto zaměstnání a z přípravy knihy o dějinách kanalizace ho vytrhla nabídka ředitele berlínských muzeí, aby zabořil rýč do trosek Babylónu. Přijal a 1. března 1899 začal v městě kopat. Kopal devatenáct let a vynesl Babylón z mlhy biblických legend do světa skutečnosti.

Jednoho dne pod pětimetrovým nánosem hlíny a suti na pahorku Kasru, který v sobě skrýval trosky "Jižní pevnosti" s královským palácem, objevil Koldewey klenby - první klenby, které se do té doby v Mezopotámii objevily. Sloupy, které klenby podpíraly, byly z kamene, což byla další zvláštnost, neboť kámen byl v mezopotámské architektuře vzácností - stavělo se z pálené hlíny. Do třetice našel stopy po hluboké zděné studni s jakousi trojitou spirálovitou šachtou. Štěstím bylo, že se Koldewey zabýval i dějinami kanalizace, jinak kdo ví, zda by se na účel stavby přišlo. A tento architekt, básník, archeolog a historik kanalizace (kombinace, která se snad vyskytla jen u jednoho člověka na světě), muž, kterého pověřila berlínská muzea vykopávkami, přišel na myšlenku, že by se snad mohlo jednat o legendární visuté Semiramidiny zahrady.

Takto zahrady popisuje Strabón, řecký historik a zeměpisec (64 nebo 63 - cca 21 př. n. l.): "A tak se tato hradba, stejně jako visutá zahrada, počítá mezi sedm divů světa. Zahrada tvoří čtverec a každá jeho strana měří čtyři plenthra", tj. asi 120 metrů. "Drží se na klenbách spočívajících na podstavcích z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou naplněny hlínou, takže v nich mohou růst i největší stromy. Zhotoveny jsou z pálených cihel spojených asfaltem, asfaltem jsou zality i oblouky a pilíře z kamenných kvádrů. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na těchto terasách jsou spirálová čerpadla, jimiž určení dělníci neustále čerpají vodu z Eufratu. Tato řeka teče totiž středem města v šíři jednoho stadia a zahrada je vedle řeky."

Ale celá krása Babylónu, všechny jeho divy se proměnily v trosky. Neučinil tak žádný dobyvatel, město zemřelo přirozenou smrtí, před níž jej neochránily ani impozantní hradby, pro tehdejší techniku prakticky nedobytné. Za Alexandra Velikého byl Babylón ještě půlmiliónovým městem, za Seleukovců v něm bydleli potomci "vládců čtyř stran světa", za Parthů potomci jejich služebníků, za Sasánovců ubozí rolníci a pastevci a za bagdádských kalifů tu přespávali jen kočovní beduíni. Po příchodu Turků se Babylón změnil v trosky, jejichž zbytky se používaly jako sklad volně dostupného stavebního materiálu až do moderní doby.

I když jiné stavby překonávaly visuté zahrady velikostí a nákladností, visuté zahrady nad nimi vynikaly originalitou, jedinečností, technikou, odvážností stavby a důmyslností čerpacího zařízení a v neposlední řadě také krásou. Irácká Památková správa dala roku 1964 Semiramidiny visuté zahrady v Babylónu rekonstruovat, po postavení základů však práce pro nákladnost přerušila.

6 Artemidin chrám v Efesu

30. listopadu 2006 v 16:37
Úvodní slova si vypůjčím od Filóna: "Chrám Artemidy Efeské je jedinečným příbytkem bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, že nebe a země si tu vyměnily místo a že svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem." Tak začíná spisovatel popis stavby - bohužel je to poslední strana jeho knihy, která se nám zachovala, takže při rekonstrukci podoby Chrámu musíme vycházet z jiných zdrojů.

V Efesu vzniklo první větší město asi v 12.nebo 13.století před n.l. Výstavným městem se Efesos stal tak asi v 8.-7.století před n.l. a spolu s Milétem a Halikarnássem stál v čele hospodářského i kulturního rozvoje Řecka - Athény ještě zdaleka nebyly tak vpředu jako za "zlaté doby." Někdy kolem roku 650 před n.l. svrhli Efesané posledního krále a nastolena byla tyranida. O sto let později si Efesos fakticky podmanil lýdský král Kroisos, ale ponechal mu velkou samostatnost. Po jeho porážce Peršany ovládli vítězové i Efesos, ale po porážkách u Salamíny a Platají získal Efesos opět samostatnost. Nakrátko, neboť za peloponéské války padl opět do rukou Persie. Vysvobození přinesl až Alexandr Veliký roku 334 před n.l. Ve válkách mezi diadochy padl Efesos do rukou Lýsimacha, vládce Pergamského království. Rok 41 před n.l. znamenal definitivní konec samostatnosti - stal se hlavním městem římské provincie Asia. Tolik odbočka k dějinám Efesu.

Chrám Artemidy stál v Efesu už od prehistorických dob. Víme, že v 8.století před n.l. stála nedaleko dnešních zbytků chrám, nevelká svatyně s dřevěnou sochou bohyně. O něco později, nejpozději začátkem 7.století před n.l. pak Efesané tuto svatyni přestavěli a zvětšili adekvátně k rozvoji celého města. Ten by asi sloužil dlouho, ale objevil se v něm zdroj podzemní vody a Efesané se rozhodli vybudovat zcela nový, velkolepý chrám. Ten museli samozřejmě vybudovat znova od základů, žádná přestavba stojícího chrámu nebyla možná. Nevybrali jako Athéňané za staveniště akropolis, ale místo kousek na východ od Efesu.

Architekty nové stavby se stali dva věhlasní stavitelé z Kréty - Chersifrona z Knóssu a jeho syna Metagena. O tom aspoň píše Strabón, Vitruvius zmiňuje jen prvního. Je docela dobře možné, že Metagenés přijel později, navíc délka stavby se "trochu" prodloužila - trvala nakonec 120 let. O době začátku stavby kolují značně rozporuplné zprávy, spokojme se tedy s datem cca 550 před n.l.

Příbytek bohyně byl 110 metrů dlouhý a 55 metrů široký, lemovaný po obou stranách dvouřadým sloupovím, uprostřed kterého stála vlastní svatyně. Dvě řady po osmi sloupech vysokých prý 18 metrů zdobily čelo chrámu a dvakrát dvacet sloupů bylo vidět při pohledu ze strany (Parthénon měl a má 8/17 sloupů). Vlastní chrám byl třídílný; osm sloupů neslo přední dvoranu, osmnáct hlavní síň a čtyři zadní místnost. Celkem podpíralo chrám 125 sloupů (pokud to někdo počítal a nevychází mu to, nechť připočítá jeden sloup, který stál za sochou Artemis). Tyto sloupy nebyly z vápence jako normálně, ale z prvotřídního mramoru. Druhou zvláštností sloupů pak byla jejich forma, zvláště výzdoba hlavic. Efeská svatyně se stala první velkou stavbou, která opustila strohý dórský sloup, a použilo se v ní lehčích a ozdobnějších sloupů, které dostaly jméno iónské. O typech sloupů si však předčtěte v článku o architektuře. Šestadvacet ze sloupů bylo ozdobeno téměř dvoumetrovými reliéfy vynikající kvality. Stejně dobrá byla práce tvůrců na tympanonu, tedy velkém trojúhelníkovitém štítu nad předním a zadním sloupovím. Vrchol tohoto štítu stál ve výši 25 metrů nad zemí a ještě na něm stálo obrovské mramorové sousoší, o němž si myslíme, že představovalo Artemis s lukem a jelenem uprostřed družiny nymf. Na rozích střechy byli čtyři mramoroví býci v nadživotní velikosti. V samém srdci chrámu pak stál oltář s cedrovou sochou bohyně. Sochařsky stejně jako architektonicky představovala stavba vrchol. V soutěži o jistou sochu se utkal mistři jako Feidiás, Krésilos a Polykleitos z Argu, který nakonec vyhrál a muselo to být jistě skvělé dílo, když porazilo návrh Feidia. Ale bohužel se nezachovalo.

Když pak architekti Paionios Efeský a Démétrios dílo někdy koncem pátého století před n.l. dílo dokončili, stál na slunci skutečný div světa, vrchol stavitelské i sochařské dovednosti Řeků. Přesné datum dokončení neznáme, ale je jisté, že chrám stál nepoškozen jen asi půl století. Podle antických autorů byl chrám zničen ohněm, který prý založil Hérostratos, aby se stal slavným (a podařilo se mu to) v ten samý den, kdy se v daleké Makedonii narodil Alexandr III., později Veliký. Což se stalo 21.7.356 před n.l. Našlo se však více autorů, kteří pochybují, že by jeden člověk dokázal zapálit tak velký chrám. Každopádně dílo několika generací špičkových umělců bylo v podstatě zničeno.

Spásu přinesl Alexandr. Když dobyl Malou Asii, přikázal svému dvornímu architektovi Deinokratovi chrám obnovit. Ten obkreslil původní plány, protože na nich nebylo co zlepšit. Opět začaly práce - Efesané odmítli nabídku Alexandra, že zaplatí veškeré práce, když Efesané umístí desku s jeho jménem na chrám. Obnovu sloupů vedl slavný sochař Skopás, který se podepsal i na pracích na jiném divu světa - Mauzoleu v Halikarnássu. Praxitelés, další skvělý umělec pak měl vyzdobit oltář a tak vzniklo dílo, které se mohlo směle postavit vedle dřívějšího chrámu zničeného ohněm. Stavba byla dokončena až dlouho po Alexandrovi - roku 250 před n.l. Pak na půl tisíciletí chrám nerušeně stál a byl autoritou i pro Římany. Za jejich vlády se každý místodržitel provincie Asia musel před nástupem do funkce poklonit bohyni Artemis v Efesu a nesměl se dotknout žádného zločince, který by zde hledal spásu.

Pak přišli Gótové a chrám vyplenili. Efesané jej prý ještě obnovili. Dekrety císařů Theodosia I.a II.o zavření pohanských chrámů a jejich zbourání (v letech 383 a 426) pak znamenaly zkázu i pro slavný div světa. Jeho vykonavatelem se stalo zemětřesení, které chrám zpustošilo důkladněji než Gótové.

Když pak roku 1863 přijel do Efesu Angličan J.T.Wood, našel u řeky Kaystru jen rumiště Efesu a Chrám zmizel úplně. Trosek bylo v Efesu obrovské množství, protože město od antických dob prakticky zaniklo přirozenou smrtí a Wood začal v městě kopat. Celkem 11 let pak Angličan v městě kopal a nakonec našel roku 1869 po nevýslovné smůle i trosky Chrámu. Další dva roky trvalo než kopáči odstranili šestimetrové nánosy bahna a na zbytky Chrámu mohlo po dvanácti stoletích zasvítit slunce. Do města se pak Angličané vrátili ještě roku 1904, Rakušané zde kopali 1896 - 8 a poté za druhé expedice v letech 1898 - 1913. Dnešní Chrám znamená jen obdélník o rozměrem 110x55 metrů a zbytky schodiště.

tak to je fakt zajímaví to si přečtěte

29. listopadu 2006 v 16:37 Kravinky (Kam to dát ??)
Sice tu nenajdete žádnou krev ale je to hodně zajímaví...Tohle sem si nevymyslela plostě to tak je...
1. New York je jedenáctý stát USA
2. první letadlo, které vlétlo do dvojčat, mělo číslo letu 11
3. v tomto letu bylo 92 pasažérů. 9+2=11
4. Let číslo 77, druhé letadlo, které vlétlo do dvojčat, měl 65 pasažérů 6+5=11
5. tragédie se stala 11 září. Neboli jak se nyní označuje 9/11 9+1+1=11
6. toto datum odpovídá telefonnímu číslu amerických záchranných jednotek 911. opět 9+1+1=11
To nebude náhoda.?! Čti dál a více přemýšlej:
7. v letadlech bylo dohromady 254 obětí. 2+5+4=11
8. 11. září je 254 den v kalendáři. opět 2+5+4=11
9. bombový atentát v Madridu se stal 3.11.2004. 3+1+1+2+4=11
10. tato tragédie se stala přesně 911 dní po atentátu na dvojčata WTC a zase 911, zase 9/11, zase 9+1+1=11
Teď to ale začne bejt pořádně strašidelný:
Otevři si Word a udělej následující:
-napiš velkými písmeny Q33 NY (což je číslo letadla, které jako první vlétlo do dvojčat) -označ tyto písmena, změň velikost písma na 48 a typ písma na Wingdings (1).

gothic obrázky 16

29. listopadu 2006 v 16:37 | angel


pro ty co sem chodí

26. listopadu 2006 v 16:39
Mno lidičky pro ty co sem chodí vám chci oznámit že tu tetka zase aspon čtrnáct dní moc nebudu ! Doufám jen že mě pochopíte protože mě to mrzí ale hned jak tu zase budu na plno tak sem dám co nejvíc věciček zatím papa

Gothic obrázky 15

25. listopadu 2006 v 10:45

psychologický test.

25. listopadu 2006 v 10:45 Kravinky (Kam to dát ??)
Tohle je původní, nefalšovaný psychologický test.
Je to příbeh jedné dívky. Když byla na pohřbu své matky, setkala se tam s chlapcem, kterého do té doby nikdy neviděla. Protože ten chlapec byl tak krásný a okouzlující, jak si vždy představovala, že by její vysněný chlapec měl být, okamžite se do něj zamilovala. Protože však byla velmi ostýchavá, nezeptala se jej na jeho telefonní císlo, ani kde bydlí. O pár dní později tato dívka zavraždila svou sestru.
Otázka zní: Jaký byl motiv vraždy její sestry?
Přemýslejte, prosím, a pokud nějaký motiv naleznete, podívejte se níže pro vysvětlení. Pokud na žádný motiv nepřijdete, udělejte totéž.
Nedívejte se však na řesení ihned, zkuste popřemýšlet!!!

další bleskajda je moje

25. listopadu 2006 v 10:28
vyhrála jsem další bleskajdu

klásná Emo animačka

24. listopadu 2006 v 8:44
Moje srdce bude vždy stebou

citáty o životě

23. listopadu 2006 v 17:30 Citáty
Člověk nechápe svůj osud v okamžiku, kdy se osud tvoří. (Jurij V. Trifonov)
Jsou chvíle v životě, kdy je lepší nikoho nemít. Některými dveřmi musí projít člověk sám...
Žij pokud můžeš, zemři pokud musíš...
Žij tak, aby tví přátelé se začali nudit, až zemřeš.
Ať vám v životě neunikne radost! Až kolem vás poběží, vztáhněte ruce a chyťte jí! -Carl Sandburg
Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, jenž nám vzaly dech.
Život vůbec není tak. Je zcela jinak.
Pamatuj, že i ta nejtěžší hodina v tvém životě má jen šedesát minut. (Sofokles)
Život je příliš krátký na rozčilování se nad malichernostmi: takže se líbej pomalu, směj se šíleně, miluj upřímně a odpouštěj rychle.

citáty o lásce

23. listopadu 2006 v 17:29 Citáty
Láska je hnutí,které nutí,dva blázny do blbnutí.
Milujeme ty, co nás odmítají, odmítáme ty, co nás milují.
Nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chleba tomu, kdo umírá žízní.o
Nevěř tomu,kdo říká-miluju tě,ale tomu,kdo v slzách říká:Miluj mě!
Abys byl milován, miluj!
Tvé mlčení je poušť, v níž bloudím, každá tvá řádka nenapsaná je kronikou mého trápení.
Proti lásce na první pohled pomůže jen druhý pohled.
Láska je jako slza. Rodí se v očích a padá k srdci.
Láska a alkohol jsou dvě možnosti,jedna trhá srdce a druhá vnitřnosti…
Lásku nepoznáš v okamžiku,kdy najdeš dokonalého člověka,ale v okamžiku,kdy ho jako takového začneš vidět!
Pták může milovat rybu,ale kde budou žít...?!Když uhasne svíčka nic to není.
Když uhasne láska, vždy se něco změní =plamínek dohoří, jiskra už není.
Proč se to stalo, proč se to mění?
Láska je jako loď...buď šťastně dopluje a nebo ztroskotá...
Neplač protože to skončilo, buď rád, že se to stalo!
Srdce dobudeš, jen když hlavu objetuješ.
Láska je to, čemu se po svatbě říká omyl.
Kdo miluje, ten se neptá, co dělat.
Je třeba být si trochu podobni, abychom si rozuměli, ale trochu rozdílní, abychom se milovali.
Hluboký vztah nemůže existovat bez velké důvěry a svobody být sám sebou. Nemuset si na nic hrát, jen být. Nechtít, aby ten druhý byl takový či onaký, nýbrž aby taky byl jen sám sebou.
Stačí minuta, abyste si všimli člověka, hodina, aby se vám stal sympatický, den, abyste se zamilovali, ale nestačí celý život, abyste na něj dokázali zapomenout.
Srdce má důvody, které rozum nezná.
Mnoho lidí si myslí, že cítí pravou lásku k někomu u koho nemají žádnou šanci………- Tak to není. Kdyby s oním člověkem strávili pár večerů, zjistili by, že je stejný jako všichni ostatní.
Ps : chtěla bych vás poprosit pište komentáře výte mně komentáře hrozně potěší vím tak že se někdo chodí dívat na muj blog a pak mě to dělá radost sem dávat nové a nové věci :D Tak pls pište komentíky

5 Mauzoleum v Halikarnássu

22. listopadu 2006 v 19:54
Město Halikarnássos je nejjižnějším z dlouhé řady velkých a slavných maloasijských řeckých měst (nepočítáme-li Knidos, který původně ležel na ostrově a teprve později ho spojili s pevninou). Tato řada začíná na severu Trójou, pokračuje pak Larisou, Pergamem, Kýmou, Fókaiou, Smyrnou, Klazoménami, Kolofónem, Efesem, Magnesií, Priénou, Milétem, Mylasou a končí právě v Halikarnássu. Právě zde stál asi nejvelkolepější náhrobek západního světa, pátý div světa...

Halikarnássos je původem dórským městem podobně jako Sparta, Megara nebo Korint. Psal o něm slavný Vitruvius, proto můžeme posloužit dobovou citací: "Svou polohou se podobá okrouhlému hledišti divadla. Dole podél přístavu se rozkládá náměstí, v poloviční výšce okrouhlého prostoru a přetínajícího jej pásu vede velmi široká třída, uprostřed které stojí Mauzoleum v tak vynikajícím provedení, že se počítá mezi sedm divů světa. Ve středu nejvyššího místa je svatyně Áreova s obrovskou sochou... Na pravé straně nejvyššího místa je svatyně Afroditina a Hermova přímo u pramene Salmakidina... Jako je v její pravé části Afroditina svatyně a zmíněný pramen, tak je v jeho levé části královský palác, který si dal král Maussóllos (jak zní přesný přepis jeho jména) podle vlastních plánů postavit. Napravo od něho je výhled na náměstí, přístav a celý okruh hradeb, na levé straně dole je tajný přístav, ukrytý pod horami tak, že nikdo nemůže pozorovat a poznat, co se v něm děje, kdežto král může dávat svým veslařům a vojákům z paláce rozkazy, aniž se to kdo doví.

Podoba města se nám tedy zachovala poměrně dobře, i když až díky Římanovi. O historii se totéž říct nedá. Je to obrovský paradox, neboť právě v Halikarnássu se narodil otec dějepisu Hérodotos a ještě jeden poměrně známý dějepisec, Dionýsios Halikarnásský, žijící na přelomu letopočtu. Město však dopadlo jak kovářova kobyla chodící bez podkov. A tak musíme složitě rekonstruovat...

Město bylo snad založeno Dóry ještě před velkou kolonizací, zhruba v desátém století před n.l., takže je jednou z nejstarších maloasijských osad. Původní osadníci, Kárové čili Lelegové, postupně splynuli s Řeky. V šestém století před n.l. vzkvétající město vstoupilo do hexapole, tedy spolku šesti měst (Halikarnássos, Lindos, Iálýsos, Kameiros, Kós a Knidos), který měl mimo jiné i společný chrám zasvěcený Apollónovi. Protože však město postupně podléhalo iónských vlivům, bylo z tohoto dórského spolku pod náboženskou záminkou neznámo kdy vyloučeno.

Tak se dostáváme k prvnímu jasnému datu v dějinách města - roku 540 před n.l. jej podmaňují Peršané, kteří si Halikarnássos udrželi i v době zmatků po smrti Kýra a Kambýsa. Když se pak roku 480 před n.l. vypravil Xerxés do Řecka, podporovalo ho i halikarnásské loďstvo, které však utrpělo těžké ztráty u Salamíny. To natolik podkopalo pozici místních vládnoucích vrstev, že se proti nim vzbouřili Řekové a Halikarnássos roku 477 před n.l. získal nezávislost. Vstoupilo do Délského spolku, kde vytrvalo i za peloponéské války. Po porážce Athén na Sicílii opět město upadlo pod perskou nadvládu, pod níž zůstalo až do roku 334 před n.l., kdy ho získává v průběhu své anabáze Alexandr Veliký.

Největšího lesku dosáhlo město právě v době druhé perské nadvlády. Nejvýznamnějším vládcem historie Halikarnássu je král Maussóllos vládnoucí v letech 377 - 353 před n.l. spolu se svou manželkou Artemísií. Neměli děti a jediným plodem jejich údajně veliké lásky bylo Mauzoleum.

Po Alexandrovi město ovládl jeho diadoch Ptolemaios, poté město převzali makedonští králové, od nich Attalovci. Roku 129 před n.l. přicházejí Římané a zahajují pozvolný úpadek Halikarnássu. Roku 1402 město získali rhodští rytíři, tehdy ještě stálo mnoho antických staveb včetně Mauzolea. Konečně roku 1522 dobyli město Sulejmanovi Turci.

Maussóllos si pochopitelně hodlal postavit hrobku odpovídající velikosti jeho života. Jeho hrobka se však stala něčím víc, stala se symbolem všech hrobek. S její stavbou začal ještě Maussóllos, dílo dokončila čtyři roky po jeho smrti jeho manželka Artemísia.

Mauzoleum udivovalo už svojí koncepcí. Bylo to jakési spojení zikkuratu, pyramidy a řeckého chrámu, jak nejlépe poznáte na rekonstrukcích stavby. Základem stavby byl obrovský podstavec z mramoru, jak se tradovalo. Ve skutečnosti ho stavitelé pouze mramorem obložili, jádro tvořil masivní kvádr z nepálených cihel. Podstavec měl obdélníkový tvar a podle Plinia měřil na severní a jižní straně 63 stop a celkový obvod činil 411 stop. Z toho můžeme snadno vypočítat, že délka delší strany činila asi 143 stop. Podstavec se tyčil do výšky 25 loket. V našich mírách to znamená kvádr o rozměrech 18,9 x 42,3 x 11,1 metru. Tyto rozměry se samozřejmě podle autorů dost mění, ale držme se těchto.

Na podstavci stál přímo chrám obklopený 36 iónskými sloupy, které nesly střechu v podobě egyptské pyramidy, ma tom se prameny shodují. Mezi sloupy byla prý nádherná sochařská výzdoba a nalezené úlomky svědčí o tom, že byly dílem skvělých mistrů dláta. Konečně vrchol pyramidy byl ukončen plošinou, na které se tyčilo sousoší zobrazující Maussólla a Artemísii ve voze se čtyřspřežím (kvadrigou). Celková výška měla činit 46 metrů. Přesnou podobu Mauzolea však neznáme, nemáme zcela přesné podklady.

Plány tohoto divu světa zpracovali architekti Pýtheos a Satyros, kteří, kdyby žili o století dříve, by asi patřili k slavným mistrům, takto jsou dnes polozapomenuti. Kromě jejich nesporných schopností jim také přálo veliké štěstí, když pro jejich koncepci pracovali nejlepší umělci doby. Jména jako Skopás, Leócharés, Bryaxis nebo Praxitelés nejsou neznáma a právě jejich schopnosti proslavily tento hrob natolik, že se z něj stal div světa.

Skopás dostal při dělení stěn východní část horního chrámu. Zobrazil na ni boj Řeků s Amazonkami, starý, stokrát zpracovaný námět. A přestože byl námět tolikrát předtím zobrazen, dokázal Skopás, že není nadarmo skvělým mistrem. Právě Skopovu část máme nejlépe zachovanou, což nám trochu napomáhá odkrýt jeho osud, o kterém se však dočtete více v článku přímo o tomto mistrovi.

Zda východní stranu chrámu zdobil Timotheos nebo Praxitelés, nemůžeme podle dochovaných zbytků určit. Západní vlysy stvořil podle antických zpráv Leócharés, dvorní sochař Alexandra Velikého i jeho otce Filipa. Severní strana Mauzolea připadla losem Bryaxidovi, athénskému sochaři převážně náboženských motivů. Na těchto stranách byly podle antických zpráv zachyceny osudy Thésea, Pelopa a boje Kentaurů s Lapithy. Autory dalších soch pokrývá anonymita, byť i jejich dílo je skvělé. Sochy stojící úplně nahoře na Mauzoleu vytvořil podle antických autorů spoluarchitekt Mauzolea Pýtheos, dnes však více věříme v autorství Bryaxida.

Řekněme si ještě něco mál o dalších osudech tohoto divu světa. Přetrval věky, ale dnes ho už neuvidíme. Ve třináctém století našeho letopočtu (až!) jej poškodilo silné zemětřesení. O dvě století už bylo zničeno. Neměla ho na svědomí žádná přírodní katastrofa, ale lidé. Mauzoleum totiž padlo za oběť rhodským rytířům, kteří ho použili jako zdroj stavebního materiálu pro hradby pevnosti svatého Petra. Jeho pozůstatky vykopali vědci až v devatenáctém století...Oním mužem, který znovuobjevil tuto stavbu byl Angličan Charles Thomas Newton, archeolog a diplomat.

další soutěžka

22. listopadu 2006 v 19:28
Mno jo sem přihlášená do další soutěže mno že já si nedám pokoj :D tak paki promě koukejte hlasovat

The Reunion

22. listopadu 2006 v 9:14

Výhra ??? spíš diplom ůtěchy

22. listopadu 2006 v 8:17
mno tak v jedné soutěži jsem nevyhrála ale to nevadí není duležité vyhrát ale zůčastnitse

Boys Kiss Girl

21. listopadu 2006 v 17:01


Soutěžka hlasujte promě pls

21. listopadu 2006 v 11:46
tak lidičky už vypukla ta soutěž chtěla bych vás poprosit jestli se vám muj blog líbí tak promě hlasujte moc vás prosím a odkaz na stranku je zde tady je ta soutěž klik
předem vám děkuji