Leden 2008

forum

31. ledna 2008 v 14:39 Sebepoškozování :(
Tak tady je forum ....pro lidi co se bud sebepoškozují a nebo trpí poruchou příjmem potravi každopádně snad to pomuž :)

zase Fantasy

31. ledna 2008 v 12:50

gothic obrázky 165

31. ledna 2008 v 12:50


Ovčí test refleksu

31. ledna 2008 v 12:50 Kravinky (Kam to dát ??)

Zajímá vás, jak rychlé máte reakce? Tak si zkuste ovčí test. Klikněte sem, počkejte až ovečka vyběhne a pak klikněte na tlačítko se šípem. Takhle těch ovcí vyběhne pět, rychlost vaší reakce se zprůměruje a výslednou hodnotu si pak můžete přečíst v prvním řádku výsledkové tabulky.
Já měla 1.8872 second prostě super ..myslela sem že smíchy umřu když tak rychle vystartovala :D
Pokud máte vám přijde hra příliš brutální, tak nemusíte mít obavy, sám autor uvádí, že "Při tvorbě této hry nebylo ublíženo žádné ovci". :o)

naštval vás někdo....pohřbi ho

30. ledna 2008 v 15:00 Kravinky (Kam to dát ??)
našla jsem fakt good stránku ...pro případ jí dám ještě do oblíbených....virtuální hřbitov.....je to moc dobrá věcička ...někdo vás naštval ??? pohřběteho ...nebo tam máte místo kde si mužete jen zanadávat ...prostě paráda....


Fantasy prostě super

30. ledna 2008 v 14:23

help ...

29. ledna 2008 v 7:56
Ahoj te potřebovala bych od vís všech strašně pomoc ....nemohly byste pro mě hlásnout pls tady http://whide.blog.cz/0801/1-kolo-2-sonb-zacina#komentare
byla bych vám nesmírně zavázána....vážně by mě to tak strašně moc potěšilo ....:) sem tam jako angel black



pokemon :D

28. ledna 2008 v 8:26 Kravinky (Kam to dát ??)
Možná si pamatujete pokemony :D Já vím je to praštěný ale já sem na téhle pohádce vyrustala ..jako malá sem to uplně žrala ...tak vzpomínám :)



Lord Alfred Dubs

28. ledna 2008 v 7:47

Lord Alfred Dubs
Bývalý ministr a poslanec, 
Velká Británie

Má nejdramatičtější raná vzpomínka je z roku 1939. Tehdy jsme ze školních knížek museli vytrhnout portrét československého prezidenta Beneše a nalepit tam fotku Hitlera. Něco to symbolizovalo. Pamatuji si, že, když přijel Hitler na návštěvu Prahy po okupaci Čech v březnu 1939, celá škola musela jít do centra Prahy a vítat Hitlera. Moje máma protestovala. Zakázala mi tam jít. Chtěl jsem pochopit, proč jsme museli odjet z Čech? O co se pokoušel Hitler a nacisté? Proč byla válka? O co vlastně šlo? Začal jsem si klást tyhle otázky a vášnivě se zajímal o politiku ve věku, kdy většina dětí na politiku ani nepomyslí. Tehdy jsem se rozhodl, že když politika je příčinou všeho zla, možná je taky způsobem, jak zlo odvrátit. Později jsem se dostal do Sněmovny lordů a potom, když labouristé zvítězili ve volbách v Británii jsem se stal ministrem pro Severní Irsko.
Jsem jedním z Wintonových dětí. Je to obrovský dar, že jsem jej mohl potkat. Nebýt jeho dobroty, nebyl bych naživu. Je to obdivuhodná věc.

Josef Ginat a Amos Ben Ron

28. ledna 2008 v 7:47

Josef Ginat
Inženýr, 
Izrael

Adoptoval mně křesťanský pastor, který se ze všech sil snažil zachovat mé židovství. Zařídil část svého kostela jako synagogu, měli jsme tam tóru, jeho žena vyšila závěs před Tóru. Řekl: "Já se modlím svým způsobem, ty by ses měl modlit taky svým, podle svých tradic a náboženství." Jednoho dne nám pastor koupil nové šaty a já měl poprvé pěkný nový oblek, byl jsem na něj velmi hrdý. Fotografovali mne a já se cítil jako velký muž.
Moje žena a já jsme adoptovali dvě děti. První holčičku jemenského původu a tři roky nato kluka tuniského původu.

Amos Ben Ron
Inženýr, 
Izrael

Moje matka byla slavná houslistka, sólistka. Hrála na koncertech a než se provdala, dělala kariéru, procestovala celou střední Evropu, Rakousko, Itálii a Německo.

Tom Schrecker a Karel Reisz

28. ledna 2008 v 7:46

Karel Reisz
Filmový režisér, Velká Británie

Po válce jsem se vrátil do Československa. Zjistil jsem, že z mé rodiny nikdo nepřežil. Stopem jsem se vrátil do Anglie a od té doby jsem tady.
Moc jsem chtěl dostat k filmu. Ale jak se k němu člověk dostane? Kde jsou všichni ti šťastní, tajemní lidé, co dělají filmy? Jak se stanu jedním z nich? Čirou náhodou jsem dostal práci, abych napsal knihu o filmovém střihu. Později jsem pracoval jako filmový kritik a psal pro avantgardní filmový časopis. Postupně jsem začal točit dokumenty a později i filmy. Film mne vždy vzrušoval.

Tom Schrecker
Nakladatel, 
Austrálie

V šesti letech jsem začal chodit v Praze do základní školy. Kancelář textilního velkoobchodu mého otce byla v Pařížské ulici. Myslím, že naše rodina byla v společnosti dobře integrována a skutečně si na žádný antisemitismus nevzpomínám. Můj otec se cítil být Čechem. Hrál fotbal za český národní tým do jednadvaceti let.
Po válce jsem studoval historii na Oxfordské univerzitě a pak jsem začal podnikat. Dlouho jsem pracoval pro Reader´s Digest. Procestoval jsem celý svět, otevřel jsem pro ně pobočky v šedesáti zemích a později se stal výkonným ředitelem celé asijské divize. Sídlo jsme měli v Hongkongu.

Tom Berman

28. ledna 2008 v 7:46

Tom Berman
Biolog, Izrael, kibuc Amiad

Narodil jsem se v Hradci Králové, ale moji rodiče žili v Hronově. Můj otec tam byl ředitelem textilky, měli jsme se dost dobře. Byl jsem velmi rozmazlené dítě. Má matka naléhala, že mne musí dostat z Československa a poslat dětským vlakem do Anglie. Tak jsem se stal jedním ze 669 šťastných dětí, které se zachránily díky úsilí Nicholase Wintona, Billa Barazettiho a dalších. 
Řekli mi, že během celé války se stal snad jenom jeden humorný moment. Ve fotografickém atelieru byl vystavěn portrét malého dítěte. Náhodou jsem to byl já. A pod tou fotografií byl nápis, který tvrdil, že tohle je typické árijské dítě. 
Byl jsem jediný z rodiny, kdo přežil a měl jsem velké štěstí, že mne adoptovali vynikající lidi ve Skotsku.
Získal jsem doktorát z mikrobiologie. Posledních pětatřicet let pracuji jako vědec. A posledních třicet let pracuji na pobřeží toho, co se v angličtině jmenuje Galilejské moře v Izraeli. Měl jsem štěstí, že jsem byl průkopníkem při zakládání laboratoře, která se během třiceti let stala světově renomovanou laboratoří pro výzkum jezer.

Joe Schlesinger

28. ledna 2008 v 7:45

Joe Schlesinger
Reportér televize CBC, Kanada

Moji rodiče dělali přípravy na naši cestu do Anglie. Poslali nás k učitelce, mladé dámě, která vyučovala angličtinu. Jediné, co si pamatuji bylo, že jsme se určitě nenaučili mluvit anglicky, ale zpívat: "Můj Bonnie je za oceánem, můj Bonnie je za mořem..." Nevím, proč nás učila zrovna tuhle skotskou písničku. Druhá písnička byla taky skotská: "A já pojedu horní cestou a on pojede dolní cestou a já budu ve Skotsku..."
První noc v Anglii jsme já a můj bratr strávili v nějakém domě v Londýně, nevěděl jsem kde, u koho, až když jsem v roce 1990 uviděl tuhle knihu výstřižků, najednou jsem spatřil povědomý rukopis. Bylo to písmo mé matky, ten dopis psala v devětatřicátém roce a byl adresován paní Wintonové. To byla Nickyho matka. Děkovala jí, že nás té noci vzala k sobě domů. Děkovala jí za tento šlechetný skutek, který žádná matka nikdy nezapomene.
A najednou se tato kniha výstřižků - s tabulkami, oficiálními dopisy, seznamy, počty lidí, kolik liber to všechno stálo a vším možným i s nacistickými razítky - najednou se stala pro mne velmi, velmi blízkou.
V roce čtyřicet jedna mne poslali do české uprchlické školy ve Walesu, kde jsem prožil čtyři velmi šťastné roky. Jedna z věcí, které jsem ve škole dělal, myslím, že to byl začátek mé novinářské kariéry, bylo, že jsem tiskl denní přehled zpráv. Jednoho dne, bylo to šestého června 1944, jsem poslouchal BBC rádio. Mluvili o střetu spojeneckých sil s německými rychlými čluny. Sedl jsem a napsal: "Vypadá to na druhou frontu, to znamená, že začala invaze spojenců do Evropy." Když jsme seděli u snídaně, spolužáci se mi smáli a říkali, že se mi to muselo zdát. Ale v devět nebo deset hodin toho rána BBC vydala oficiální komuniké z vrchního velitelství spojeneckých sil pro Evropu. Generál Eisenhower říkal: "Naše vojsko se vylodilo v Normandii."
Po válce v roce 1945 jsme přiletěli zpátky do Prahy, abych našel rodiče. V roce 1948 komunisté provedli únorový převrat a já byl tak svým způsobem ztracený, protože jsem prožil dětství v Anglii. Našel jsem si práci v agentuře AP jako překladatel-tlumočník a pomalu se dostával k novinařině, pak ale komunisté začali zatýkat lidi z pražské kanceláře AP. Tak jsem se rozhodl, že opustím zemi. V roce 1952 se mi podařilo ilegálně přejít přes hranice a dostal jsem se do Vídně do uprchlického tábora. Později jsem přijel do Kanady, pracoval jako stavební dělník, jako číšník, jako námořník, všechno možné. Dostal jsem se na univerzitu, kde jsem jednoho dne náhodou vešel do redakce studentských novin. Tato náhoda se stala začátkem mé novinářské kariéry. Díky této práci jsem se od té doby dostal do všech koutů světa.
Jsem nejšťastnější člověk. Jak v rodinném životě, tak v kariéře. Mám práci, kterou miluji, mám rodinu, kterou miluji, nenapadá mne nic, co bych ještě mohl žádat. A za všechno vděčím jedinému člověku - Nickymu Wintonovi.

*+*+*+*+*+ oznámení*+*+*++*+*

27. ledna 2008 v 10:09
Tak že doufám že se tak nestane ale projistotu . Chtěla bych vám oznámit že tenhle týden je trochu zlomovej . Vubec nevím jak to bude z přidáváním článku a podobně. Nejen že moji drazí rodičové přemýšlí že by daly totálně vyčistit kompl což by znamenalo ztráta všech obrázku atd. ale ještě začínají plánovat stupidní rodiný výlet , kterých sem se přestala učastnit už ve 12 . No plus ještě ta škola....jako vubec nevím ...snad to tak strašný nebude jak to zatím vypadá. Ale projistotu sem vám to řekla už z toho duvodu aby ste si snad nemyslely že by blog končil protože to ne !!!! on nekonečí a snad ještě dlouho pojede .....tak se mějte pěkne .....zlatíška co navštěvujete tenhle blog :)