Srpen 2011

Alexandra Ivyová - Rozbouřená Temnota

29. srpna 2011 v 11:48 | Silmarilli |  Knížky co sem četla
Zjizvený samotář Jagr se nijak netají pohrdáním společností ostatních upírů. Ale teď, jako člen mocného klanu chicagských upírů, musí splnit jisté povinnosti. Má za úkol vypátrat nezvěstnou čistokrevnou vlkodlačici a vrátit ji její sestře. Je tu ovšem problém - Regan Garretová rozhodně nehodlá spolupracovat. A ačkoli Jagr přísahal, že jí nezkřiví ani vlásek, zulíbá jí tak, že se mu ještě rádá poddá. To v něm probudí touhu, jakou necítil celá léta. Nebo spíš celé staletí... Regan přísahala, že se nikdy nenechá ovládnout žádným mužem. Už brzy si však bude muset vybrat - mezi touhou po pomstě a vášní temnou a nebezpečnou jako noc...

Hodnocení ****


knížky od ní mám čím dál raději. Líbí se mi,že na sebe knížky určitým zpusobem navazují a přesto je nemusíte číst aby vám knížka jakákoliv dávala smysl.

Alexandra Ivyová- zrození Temnoty

17. srpna 2011 v 12:57 | Silmarilli |  Knížky co sem četla
Pro Abby Barlowovou to byl pěkně mizerný den. Během pouhých několika hodin zvládla přežít ničivý výbuch, viděla zemřít svou zaměstnavatelku, měla znepokojivý a nevysvětlitelný sen a nyní se ocitla v pochybném chicagském hotelu s nadpozemským Dantem, ze kterého se vyklube sexy upír, po kterém sice touží, ale zároveň jí nahání hrůzu.
Dante byl posledních 341 let strážcem Kalichu - smrtelné ženy, která byla vybrána, aby držela síly temnot dál od našeho světa. Hrozivou shodou náhod se nyní touto ženou stává právě Abby. Ještě před třemi hodinami by Dante využil veškerý svůj šarm, jen aby ji svedl. Teď ji musí chránit, i kdyby ho to mělo stát život.


Nevypočitatelná kola osudu se dávají do pohybu: Dante s Abby jsou vrženi do věčné bitvy mezi dobrem a zlem… A zároveň běží zdánlivě zoufalý závod s časem, aby zachránili svou lásku…

Hodnocení ****

První díl serie Strážci Věčnosti a moc se mi to líbilo. Co mi vadí takže to u nás vychází trošku přeskákaně,takže první díl čtu až po druhém a čtvrtém,třetí pořád nemohu sehnat. Ale i tak mě to neodradí od čtení této serie,protože se mi hrozně líbí. Je tam jako vždy i trochu erotiky a sexuálního napětí,ale jako vždy je tam i všeobecné napětí kdy Abby s Dantem hledají čarodějnice,které by z Aby odstzranily Fénixe,který se k ní dostal nechtěným nedopatřením. Na jejich cestně se setkávají se silamy Temnoty a musejí s nimy bojovat. Nakonec se k čarodějnicím dostanou v čas,ale zjištují,že všechno není tak jak si mysleli a místo pomoci od čarodějnic se dočkají jejich tajného plánu ,kdy pomocí Fénixe uvězněného v Aby chtějí ze světa odstranit všechny démony. A to i okouzlujícího Danta ,který je upír a který Aby neodolatně přitahuje a do kterého se Aby bezvýhradně zamilovala stejně jako Dante do ní. Jak to,ale dopadne si musíte přečíst sami :)

ps: obrázek dám až bude blog.cz fungovat

největší ztráta v životě?

8. srpna 2011 v 23:03 | Silmarilli |  moe vykecávky
Tak nějak nevím,jestli to co sem budu psát,jestli stojí vubec za přečtení...Budeto trošku depresivní článek,ani nevím proč,jen to na mě tak nějak padlo a nemužu se toho špatného pocitu zbavit. Mám prostě menší deprese a k tomu divný pocit. Jako když je venku najednou obrovské ticho a vy víte,že potom nastane obrovská bouře a já si nejsem jistá jestli tu bouři ustojím.
Nevím co tohle rozproudilo,jestli to,že jsem zjistila že moje kamarádka - o které jsem si nejspíš myslela naivně ,že je to kamarádka na celí život - mě pomlouvá a dělá ze mě dě**u největšího kalibru,nebo snad to,že jsem s přítelem jeden den měla obrovskou hádku. Hádka se sice brzy uklidnila a my si to vyříkali v klidu,ale i tak.
Je to hrozný pocit ,když osoba,které duvěřujete a říkáteji ty nejtajnější věci ,své trápení a svou bolest a nadevše jí duvěřujete a pak příjde den,kdy se dozvíte,že o vás všude kudy chodí prohlašuje jenom to nejhorší. Ano,mluvím o své " kamarádce" . Byla jsem tak naivní. Hloupá husa,která naletěla milím žvástum člověku,který jí pak hodil přes palubu. Byly jsme velké kamarádky několik let -teda aspon jsem si to myslela,ted nevím jestli to třeba jen nehrála- možná nás spojovalo naše společné jméno,nebo jen to,že jsme si prostě dobře rozuměli-což jsem si možná myslela jenom já. Nechápu to! Proč? Nikdy jsem o ní nikomu neřekla kousek špatného slova. U některých svých kamarádek jsem se jí neustále zastávala a tvrdila,že jí neznají jako já,že je jiná,ale možná jí naopak znali mnohem líp než já. Nevím. Prostě nevím. Je mi do pláče. Tak strašně dlouho mi trvalo naučit se duvěřovat lidem a věřit,že svět není zase tak špatnej a pak příjde tohle. Přesně tohle jsou momenty,kdy se sama sebe ptám jestli to všechno přesvěčování a doufání vubec stálo za to.
Vždycky jsem byla nesmírně pyšná na to co jsem dokázala ze sebe vybudovat. Roky jsem se mučila tím,že jsem se nutila začít věřit lidem.Mučila jsem se tím,jak strašně jsem se přála se změnit a k čemu? Jediná osoba,kvuli které jsem se hnala ku předu je těd pryč. Rozplynula se stejně rychle jako pára nad hrncem a s ní se vypařila veškerá má naděje. Už několikátý den sedím u počítače otevírám její profil na facebook a pravidelně najedu na kolonku napsat vzkaz,jenže nemám na to ! Najednu stranu bych si strašně přála od ní slyšet vysvětlení a duvod,protože mě nenapadá vubec nic proč by něco takového dělala,ale na druhou stranu bojím se co se dozvím. Bojím se toho jak moc by to ještě mohlo bolet.
Někteří si možná řeknout " panebože tak tě pomlouvala ,svět se nezboří " Jenže to není jenom tohle. Ona byla muj hnací motorek,když jsem přišla s problémem vyslechla,řekla svuj názor a poradila. A co je nejhorší? Tenkrát jsem za ní přišla a pamatuju si jak jsem se jí svěřovala jaký mám problém s markem. Že chodil kdysi s naší spolužačkou a já se bála jak to všichni vezmou. Nikomu sem nechtěla ublížit a ona mi řekla,že se mám držet štěstí dokud při mě stojí a pokud si myslím,že budu štastná s ním tak mám do toho jít. Že bude prostě za každou cenu stát při mě a já jsem teda šla. Jenže zanedlouho se přesně s tou holkou sešla a spikli se. To co všechno slíchám a co všechno se děje.... nemám slov.
Koneckoncu,věděla jsem že se mi jednou vymstí to jak jsem k člověku byla duvěřivá ,takže je to moje vina! Mohla bych o tomhle psát hodiny,ale nestíhám u toho smrkat ,takže asi pomalu budu končit.

Tohle je má největší ztráta v životě

film hostitel...?!

7. srpna 2011 v 19:36 | Silmarilli |  moe vykecávky
vím,že tato zpráva sem nepatří,ale čert to vem ,je to blog o tom co mě baví a to je právě toto

Plno fanoušku stmívání zná jeho spisovatelku a to je Stephenie Meyerová. Já jsem měla možnost od ní číst i knihu s názvem Hostitel a docela se mi líbila. No docela...pravdou je že začátek mě vubec nebavil ...ovšem pak se to neuvěřitelně rozjelo a já se do toho plně ponořila. Dlouho se mluvilo o filmovem podání a já jsem zjistila víc. A tahle informace je oficiální a to že Open Road Films officiálně stanovilo datum premiery Hostitele. A to na 29.3 2013 . Nevím proč je to tak daleko,ale já jsem spíš začínala pochybovat o tom zda to natočí a jsem ráda,že ano. Officiáně by se mělo začít natáčet v unoru v roce 2012 a už je vybraná i postava ,která stvární Melanie a to je 17 letá Saoirse Ronan.

muj názor je,že se mi do té role moc nehodí,ale co už muže mě mile překvapit.


blog.cz zase mě sere

5. srpna 2011 v 11:33 | Silmarilli |  moe vykecávky
Blog.cz mě opět pěkně rozčiluje. Tolikrát jsem se už pokoušela sem hodit náké fotky,ale umění je už to ,nahrát je z počítače sem na tož abych je dostala do nového článku a mohla zveřejnit a ukázat vám je tak. Pokoušela jsem se už tolikrát,ale upřímě nejsem kouzelník ...Takže fotky uvidíte až se dá blog.cz zase do pořádku. Pořád se snaží něco vylepšovat,ale akorát to čím dál víc serou. Kdyby to raději nechaly tak jak to je udělaly by tisickrát líp

Když teče krev, nebolí duše?

2. srpna 2011 v 12:35 | Silmarilli |  Sebepoškozování :(
Se sebepoškozováním jsem začala, když mi bylo 13 let. Řezala jsem se různými ostrými předměty do zápěstí, protože mi to přinášelo úlevu od trápení. Když jsem cítila tělesnou bolest, přehlušila jsem bolest psychickou. Jako by krev tekoucí z mého zápěstí odplavovala napětí a přetlak. Pak jsem se ale při pohledu na svoje ruce strašně styděla, a tak jsem jizvy schovávala pod nejrůznější náramky...
Asi jsem povahou dost citlivá, všechno hodně prožívám, někdy možná až moc. Mým největším trápením byla škola. Měla jsem problémy zapojit se mezi ostatní holky a kluky, nevěřila jsem si, bála jsem se zesměšnění a neuměla se bránit. Hodně jsem o sobě pochybo-vala a neměla se ráda. Nesnášela jsem, jak vypadám, a připadala jsem si odporná. Doma to taky nestálo za nic. Naši se hádali, a když se nehádali, bylo divné ticho. Se sestrou jsme pořád vedly nějaké boje. U nás doma nejsme zvyklí mluvit o tom, co cítíme, a já jsem tedy radši svoje názory a pocity spolkla. Měla jsem strach, že by mě stejně nikdo nepochopil. Neumím si představit, že bych šla za mámou a popovídala si s ní o tom, co mě trápí. Když mě někdo naštval, vylila jsem si vztek na sobě. Zavřela jsem se do koupelny a řízla se nebo se fackovala nebo bila do hlavy.