největší ztráta v životě?

8. srpna 2011 v 23:03 | Silmarilli |  moe vykecávky
Tak nějak nevím,jestli to co sem budu psát,jestli stojí vubec za přečtení...Budeto trošku depresivní článek,ani nevím proč,jen to na mě tak nějak padlo a nemužu se toho špatného pocitu zbavit. Mám prostě menší deprese a k tomu divný pocit. Jako když je venku najednou obrovské ticho a vy víte,že potom nastane obrovská bouře a já si nejsem jistá jestli tu bouři ustojím.
Nevím co tohle rozproudilo,jestli to,že jsem zjistila že moje kamarádka - o které jsem si nejspíš myslela naivně ,že je to kamarádka na celí život - mě pomlouvá a dělá ze mě dě**u největšího kalibru,nebo snad to,že jsem s přítelem jeden den měla obrovskou hádku. Hádka se sice brzy uklidnila a my si to vyříkali v klidu,ale i tak.
Je to hrozný pocit ,když osoba,které duvěřujete a říkáteji ty nejtajnější věci ,své trápení a svou bolest a nadevše jí duvěřujete a pak příjde den,kdy se dozvíte,že o vás všude kudy chodí prohlašuje jenom to nejhorší. Ano,mluvím o své " kamarádce" . Byla jsem tak naivní. Hloupá husa,která naletěla milím žvástum člověku,který jí pak hodil přes palubu. Byly jsme velké kamarádky několik let -teda aspon jsem si to myslela,ted nevím jestli to třeba jen nehrála- možná nás spojovalo naše společné jméno,nebo jen to,že jsme si prostě dobře rozuměli-což jsem si možná myslela jenom já. Nechápu to! Proč? Nikdy jsem o ní nikomu neřekla kousek špatného slova. U některých svých kamarádek jsem se jí neustále zastávala a tvrdila,že jí neznají jako já,že je jiná,ale možná jí naopak znali mnohem líp než já. Nevím. Prostě nevím. Je mi do pláče. Tak strašně dlouho mi trvalo naučit se duvěřovat lidem a věřit,že svět není zase tak špatnej a pak příjde tohle. Přesně tohle jsou momenty,kdy se sama sebe ptám jestli to všechno přesvěčování a doufání vubec stálo za to.
Vždycky jsem byla nesmírně pyšná na to co jsem dokázala ze sebe vybudovat. Roky jsem se mučila tím,že jsem se nutila začít věřit lidem.Mučila jsem se tím,jak strašně jsem se přála se změnit a k čemu? Jediná osoba,kvuli které jsem se hnala ku předu je těd pryč. Rozplynula se stejně rychle jako pára nad hrncem a s ní se vypařila veškerá má naděje. Už několikátý den sedím u počítače otevírám její profil na facebook a pravidelně najedu na kolonku napsat vzkaz,jenže nemám na to ! Najednu stranu bych si strašně přála od ní slyšet vysvětlení a duvod,protože mě nenapadá vubec nic proč by něco takového dělala,ale na druhou stranu bojím se co se dozvím. Bojím se toho jak moc by to ještě mohlo bolet.
Někteří si možná řeknout " panebože tak tě pomlouvala ,svět se nezboří " Jenže to není jenom tohle. Ona byla muj hnací motorek,když jsem přišla s problémem vyslechla,řekla svuj názor a poradila. A co je nejhorší? Tenkrát jsem za ní přišla a pamatuju si jak jsem se jí svěřovala jaký mám problém s markem. Že chodil kdysi s naší spolužačkou a já se bála jak to všichni vezmou. Nikomu sem nechtěla ublížit a ona mi řekla,že se mám držet štěstí dokud při mě stojí a pokud si myslím,že budu štastná s ním tak mám do toho jít. Že bude prostě za každou cenu stát při mě a já jsem teda šla. Jenže zanedlouho se přesně s tou holkou sešla a spikli se. To co všechno slíchám a co všechno se děje.... nemám slov.
Koneckoncu,věděla jsem že se mi jednou vymstí to jak jsem k člověku byla duvěřivá ,takže je to moje vina! Mohla bych o tomhle psát hodiny,ale nestíhám u toho smrkat ,takže asi pomalu budu končit.

Tohle je má největší ztráta v životě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jasmeen Jasmeen | Web | 8. srpna 2011 v 23:45 | Reagovat

Moc dobře to chápu...Moje bývalá nejlepší kamarádka se časem hrozně změnila (možná už taková byla a já to neviděla), bylo jí jedno, že je šedá myš a nemá všechno...A jednoho dne jí to asi začalo štvát, tak se začala povyšovat a hrozně jí vadilo, že já třeba můžu mít to, co ona a přitom šlo o úplný prkotiny...když jsem jí vyčetla, že mi vadí, jak se povyšuje, najednou jsem byla nejhorší já, já byla za p*iču, jak mě mile ráda potom nazývala, všude si mě zablokovala a pod každou naši společnou fotku napsala, že ta špatná jsem byla já a všude mě pomluvila, měli jsme hrozně moc společných známých, takže asi víš, co to pro mě bylo...dost jsem se z depresí hrabala a bylo mi hrozně nad každou pomluvou, která se ke mně donesla...ovšem, když mi najednou poslala znovu žádost o přátelství, okamžitě jsem ho zamítla a rozhodla se, že s někým, kdo takhle pomlouvá a podraží lidí, který mu pomáhali, podporovali a měli ho rádi, se nemá dál cenu bavit...

2 Anonym Anonym | 11. srpna 2011 v 19:11 | Reagovat

[1]: Svatá pravda a dobře napsanuý kometář...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama