Únor 2012

1.7 vzhled blogu

29. února 2012 v 13:39 | Silmarilli |  Změny blogu
Tak. Říkala jsem si,e zima už je celkem pryč i když ještě doznívá a jelikož se už moc těším na teplo tak jsem chtěla změnit vzhled blogu. Strašně se mi líbil obrázek,který jsem našla a tak jsem s ním splácala tenhle vzhled. Jenže sotva jsem to nastavila z těchz barev mě už jde hlava kolem,takže to tu moc dlouho nezustane ...

název : planet of the sun
Autor: obrázek je z netu a jinak ja
time: 29. unora 2012 - ?



Vyždímaná

23. února 2012 v 12:23 | Silmarilli |  moe vykecávky
Někdy mám pocit,že život strašně rychle letí,že ani já nemám čas. Pořád někde lítám a nezvládnu se ani zastavit abych si užila krásu určitých okamžiku. Ted mám spíš pocit,že čas sice letí,ale já to nevnímám. Jakoby to všechno šlo mimo mě. Jakobych padla do určitého stereotypu,který mě unáší jako rozbouřená řeka a já s tím nic nedělala. Každý kolem mě z toho určitého sterotypu aspon trošku odpočuje. Já nevím jak to udělat. Mám pocit svázaných rukou. Čím víc se snažím tím horší mi to všechno připadá. Cítím se unavená , nevybouřená a taková prostě vyždímaná.
Možná si to všechno jen nalhávám a ty pocity si šířím sama. Vsugerovávám si je,ale co když ne. Já chci být zase plná života , usmívat se neřešit všechno přehnaně a prostě mít ten svět zase chvilku opravdu ráda. Tak jako před pár týdny. Všechno se to nějak zamotalo.

Citová Divočina

3. února 2012 v 12:13 | Silmarilli |  Knížky co sem četla

Anotace

Ženy by pro to, aby byly šťastné, udělaly cokoliv. Chodily po rukou, nechaly si přifukovat prsa kompresorem, živily se čtyřlístky... ženy by pro štěstí udělaly cokoliv, vyjma jediného: být samy sebou. Citová divočina je příběh čtyř kamarádek, které na konci cesty za štěstím nacházejí svoje skutečné já. Je to příběh žen, které až ve středním věku pochopily, že tím jak vidíme samy sebe, vytváříme předlohu pro to, kým se skutečně můžeme stát

Na téhle knížce mě hrozně zaujalo to,jak se všechny kamarádky postupem času měnily. Jak se člověk v pruběhu času mnění. Jak při sletu určitých událostí mění názor. Tam kde by člověk čekal štěstí je smula. No nevím co k tomu víc dodat líbilo se mi to. Hodně !

Simona Monyová -Tchýně a uzený

2. února 2012 v 12:11 | Silmarilli |  Knížky co sem četla

Anotace

"Netvrdím, že by se matkám mělo bránit v lásce k dětem. Říkám jen, že je lepší, když matky milují ještě někoho jiného," konstatuje R. Gary. Hrdinka knihy Tchyně a uzený... si tento výrok ověřuje na vlastní kůži - bere si za muže jedináčka. Zaslouží si muž, který se ve čtyřiatřiceti nedokáže vzepřít své matce, manželku nebo jen soucit? Je snažší bojovat s opičí láskou anebo s větrnými mlýny?

Ukázka z knihy

Tvrzení, že člověk je nejušlechtilejší stvoření na světě, si lze vysvětlit tím, že mu to žádné jiné stvoření nevyvrátilo.
G. Ch. Lichtenberg





Avril Lavigne - Wont let you go

2. února 2012 v 12:08 | Silmarilli |  Videoklipy
Miluju Avril Lavigne. Muj sen je podívat se někdy na její koncert ( což není zas tak nesplnitelný sen ). To,že se chystá vydat páté album asi všichni ví,ale možná z vás plno neví,že existuje jedna nevydaná skladba,která už je na světě od roku 2011. Já jsem se do ní,ale zamilovala. Poslouchám jí neustále dokola.


Strach- bohužel náš častý společník

1. února 2012 v 11:12 | Silmarilli |  moe vykecávky
Nevím čím to je. Možná tím,co právě čtu. Možná i to je to co mě tak trošku ovlinuje. Čtu ted hodně knihy od Monyové,protožte má vše dobře napsané a dává do toho i určitou dávku humoru,ale co mě trošku vadí,neustále tam sraží mužské pokolení. Dává trošku najevo jakoby ženy byly pořád ty chudinky,které jen doplácejí na to jaké jsou starostlivé a milující manželky či přítelkyně. Nakonec si začnou přikládat duvody,proč by stále měli zustat s tím oným mužem,který pro ně byl značkou : ideál. Nazávěr dojdou k faktu,že je to zbytečné a začnou si hledat milence.
Jednou v noci,když jsem nemohla spát a přemítala jsem si děj v jedné z jejich knížek,tak mi něco došlo. Začala jsem mít strach z budoucnosti. Podívala jsem se vedle sebe a spatřila ten roztomilí kukuč do kterého jsem se zamilovala,jenže najednou jsem si nebyla jistá,jestli je to právě on s kterým chci zestárnout. Jestli jednou nebudu litovat toho,že jsem zustala s ním. Milujuho to ano ,ale je opravdu ten pravý pro mě?
Vím,že hádky ke vztahu prostě patří,ale když to tak přemítám,mám strach aby se to jenom nestupnovalo a já se za pár let nedočkala stejného osudu jako jedna nejmenovaná hrdinka s knihy od paní Monyové.
Všeobecně mám strach ze stáří. Bojím se dne kdy se vzbudím, podívám se zrcadla a uvidím tam kupu svých vrásek. Bojím se dne až jednou budu mít děti a ty odrostou a už mě nebudou potřebovat. Bojím se dne,kdy možná dojdu k závěru,že jsem uplně sama. Já vím,jsem mladá a na takové myšlenky mám moře času,ale je to něco z čeho mám opravdu strach!