život

18. července 2016 v 13:58 | Silmarilli |  moe vykecávky
Mám jednoho strýce,který by se líbil asi každému z vás( no strýce, je to bratr mojí babičky). Je to neuvěřitelný srandista, nezkazí žádnou zábavu a každý v rodině jsme kolikrát skřípali zuby nad tím, jak nám někde udělal "ostudu". Ale uměl být i neuvěřitelně chápající a nikdy jsem nezažila situaci, kdyby někoho odbyl, nebo zrovna neměl náladu. Vživotě jsem ho neslyšela na někoho křičet, pouze u měl důrazněji odpovídat, ale to se stávalo tak zřídka, že kdybych si měla vybavit přesný ton hlasu, nejspíš bych to nezvládla.

Milovala jsem ho. Jako dítěti když mi babička oznámila, že dorazí, se mi rozsvítili očka nedočkavostí a nervozně jsem postávala u dveří. A když vešel utíkal mě obejmout a u toho nezapomněl udělat nějaký svuj vtípek, kterému se celá domácnost smála. Prostě když vešel, jakoby se rozzářila celá místnost.
Usadil se na židli, sestřenice mu pletla copánky na bradce a strašně se s námi smál, že z něho děláme kozlíka :) Ještě ted se připitoměle usmívám, když si to vybavím.



Mnohdy nám babička se smíchem v očích vyprávěla co jí zase provedl, kde jí ztrapnil. Jako tehdy, když stála babička se strýcem v řadě na vánoční punč v brně na svobodáku a on se otočil a začal jí říkat, paní já vás viděl, vraťte ty cukry co jste vzala. Dostal babičku vždycky tak do rozpaku, že se ještě týden červenala :) Byl to prostě jeho humor. Nebo když v jednom obchodním centru chtěl jít na pánské záchody, ale ty byly z nějakého důvodu zamčené, tak šel na dámské. Tam ho odchytla uklízečkase slovy, že to jsou dámy a on má jít na Pány. Strýc se na ní podíval a prohlásil " mě ten můj starej furt říká, že vypadám jak chlap". Uklízečka nervozně vypochodovala a nechala ho na pokoji :D

Když dostal poprvé rakovinu, všichni jsme si říkali, že má silného ducha a že to zvládne. Nikdo jsme si nepřipouštěli, že by to mohlo být jinak. Následovala řada chemoterapií a nakonec to zvládl. Po půl roce se mu vrátila z novu. Všichni jsme se tomu tématu vyhýbali a někteří začínali pochybovat. Já ne, já jsem mu stále věřila i když on sám už možná přestával. I to nakonec zvládl.

Teď ho dostala potřetí. Nechtěl se s námi setkat. Když mu někdo volal jenom tiše plakal do telefonu a vyhíbal se jakémukoliv kontaktu s námi. Tenhle víkend se cítil trochu líp a tak jeden den přijel. A nejhorší nebylo ani to, že celkem dost shodil, ani fakt, že mu to poškodilo hlasivky a on sotva šeptal, když vykládal jeden vtip za druhým ( tentokrát bylo vidět, že se za vtipy schovával), ale to, že se přijel evidentně rozloučit.
Když odjížděl objal mě a mi si šeptali na vzájem utěšující slova. A to byla asi první chvíle, kdy jsem si skutečně připustila, že už ho nikdy neuvidím.

A i když se může zdát, že ho tímhle zakopávám předčasně do hrobu, není tomu tak, pocítila jsem takovou uzkost, jako už dlouho ne a potřebovala jsem jí ze sebe dostat, jinak bych každou noc tiše plakala do polštáře a litovala něčeho co nedokážu ovlivnit.
Vlastně jsem ho možná neznala tak dobře jak jsem si celou dobu myslela a proto obdivuju svojí babičku, která to zvládá možná lépe než já.

K životu patří i smrt a my by jsme to tak měli brát, ale někdy je to smíření strašně těžké. Věřím, že on sám by si přál aby už to měl za sebou, protože má mnohdy velké bolesti a dost trpí. Takže my ostatní se můžeme utěšovat myšlenkou, že je to vlastně vysvobození. Ale stejně kdo mohl čekat, že se ho bude ta zákeřná rakovina držet jak klíště....



zdroj obrázku : linked
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 darthnellr darthnellr | Web | 19. července 2016 v 8:52 | Reagovat

Každý asi má v rodině takovýho pozitivního člověka. Nemoc udělá svoje. Nevím co napsat :(

2 steel32 steel32 | Web | 19. července 2016 v 9:40 | Reagovat

takovýhle členové rodiny jsou nejlepší. to s tím záchodem mě rozesmálo :D
ale jako doufám, že to bude dobrý, i když on si to očividně nemyslí, tak věřím že bude :))
hlavně se drž, tohle je hrozná situace :(

3 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 19. července 2016 v 14:44 | Reagovat

pěkně napsáno

4 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 19. července 2016 v 17:02 | Reagovat

Krásně napsáno, bohužel jsem nikdy podobného člena rodiny neměla, ale mám pár takových přátel a jsou úžasní. Jak se říká, ty nejlepší a nejmilovanější chtějí tam na hoře nejdřív. Stále je však naděje, že se vyléčí ;)

5 Celene Celene | Web | 27. července 2016 v 11:43 | Reagovat

tohle je vždycky těžký :( držte se... všichni...

6 Iris Iris | E-mail | Web | 28. července 2016 v 15:01 | Reagovat

:-( slova jsou asi zbytečná.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama