To teda byl porod!!

13. března 2018 v 9:28 | Silmarilli |  Život dospěláka
Zrovna se koukám na tu naší princeznu jak tu tak sladce spí a nemůžu uvěřit že před pár týdny tu ještě nebyla. Že v té době si ještě hověla u mě v bříšku a byla ten lump co mě kopal do žeber už tak silně, že jsem nemohla pořádně ani sedět. A i když v té chvíl jsem to vnímala jinak teď zpětně musím říct, že to všechno stálo za to. Že bych si ten porod dala klidně ještě jednou, jen aby tu byla s námi.

A ted už k samotnému porodu. První náznaky něčeho už jsem pocitovala v pátek ráno. Občas mě tak zvláštně bolelo v podbřišku a docela dost ( aspoň tak mi to přišlo, ale byla to ještě prd bolest :D) , jenže nic nepravidelného a tak jsem tou nevěnovala pozornost. Celý den se to tak zvláštně ozívalo a až v sedm večer to začalo být pravidelné po pěti minutách. Já pořád muže přemlouvala, že to určitě není ještě ono, že to všichni popisují jako šílenou bolest. Nicméně kdy mě viděl, že stojím na místě a dýchám když mě to chytne, na nic nečekal a donutil mě jet.
V porodnici mi řekli, že je to začínající porod, nicméně díky tomu, že bydlím kousek tak mě poslali,ještě domů s tím, že v noci ještě určitě přijedu, ale doma jsou rodičky klidnější. A měla pravdu, ve tři ráno jsem se pozvracela a bolest se tak vystupnovala, že jsem chvílemi málem lezla po zdi. A tak jsem se kolem třetí ráno vrátila do porodnice, kde si mě už nechali a jenom se čekalo až se pořádně otevřu.

A čekalo se a čekalo se až jsem se v neděli ve třičtvrtě na šest večer, konečně dočkala. A proč to trvalo tak dlouho? Voda mi sama nepraskla, otevírala jsem se velm, ale opravdu velmi pomalu a sem tam mi doktor musel i trošku pomoct. Celou dobu už jsem se modlila at jdu na císař, že už jsem z těch bolestí opravdu unavená a vlastně jsem se i tak trochu proklínala. Díky problémům s kyčlí, jsem mohla jít na císař hned, ale já jsem prostě chtěla rodit normálně. Chtěla jsem si to opravdu prožít ale netušila jsem, že to budu prožívat takovou dobu :D Každou chvilku jsem od někoho slyšela, že to trvalo jen dvě hodinky, čtyři hodinky atd. Koho by napadlo, že zrovna já budu takovou výjimkou ...

Nakonec mi píchli i epidural, po kterém přišla na pár hodin slastná uleva a když mi praskli vodu věděla jsem, že už to budu mít určitě brzo za sebou. A co samotný porod? Budou tam na mě hodně dlouho vzpomínat. u tlačení jsem vždycky řvala jak tur, strašně mi to pomáhalo. S doktorem jsem vedla diskuzi, že to prostě nejde, že tak velkou hlavičku není možný protlačit ven. A bez nástřihu by to snad ani nešlo.

Ale na co nikdy nezapomenu ? Na ten pocit, když vyklouzla ven a já jí konečně uviděla. Na to jak mi jí položili na bříško a já plakala jak želva. Na zvuk jejího pláče, který jsem poprvé uslyšela. Nádherný pocit. A pak už jsem nevnímla nic. Jenom jsem zahlédla ten masakr co ze mě všechno ještě vytahovaly ( hotový jatka), vím, že mě zašívali ale všechno je to ted už tak nějak za oponou. Zpětně vnímám jenom to moje miminko. Jak poprvé rozlepila očka , na muže kterému ukápla slzička radosti, jak jí hrdě držel a pyšně na ní koukal. Tohle všechno ve mě zůstane hluboce zakořeněné a já si ty pocity chci uchovat co nejdéle.

Pravdou taky je, že bez muže bych to všechn těžce zvládala, takže i jemu patří obrovské díky. Za to, že se ode mě v podstatě od pátku do neděle ani nehnul na krok. Vyjímkou když se jel přez noc trošku prospat a na oběd. Strašně se mi snažil pomáhat a trpělivě mlčel, když jsem už ze samé bolesti byla protivná. Za to jak mě držel př porodu jednou rukou za ruku a nechal se ode mě drtit a druhou rukou mi otíral čelo. Strašně mu budu vděčná za tu jeho trpělivost a za to jak pyšnej tatínek to je :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama