Být mámou

18. června 2018 v 12:51 | Silmarilli |  Život dospěláka

Když jsme si s mužem řekli, že je čas na miminko a jsme na něho připravení, kolem nás to rozbouřilo debatu o tom, co dělat aby jsme byli ti správní rodiče a nebo, jak být správnou mámou. Horečnatě o tom diskutovali hlavně mé kamarádky. Podotýkám, že bezdětné. Všechny se shodovali na tom, co rodičové dělají špatně a co by svým dětem nikdy nedovolily. Měli načteno plno odborných článku a poučovali mě co je správné a odsuzovali ty maminy, které to tak nedělají.

A já se do jisté míry nechala strhnout. Né že bych některé rodiče odsuzovala. Jen jsem se zapojila do některých diskuzí a utvořila se tak obrázek, jakou mámou bych chtěla být. Co všechno nedělat , co naopak dělat víc. Do čeho si určitě nenchám kecat a jen jsem hloupě přikyvovala, když mi kamarádka dávala přednášku o tom, jak jsou špatné matky, které nekojí a svým dítkům cpou chemii v podobě umělého mléka. Nebo, když tohle celé strhlo diskozi o kojení na veřejnosti.

Dnes už vím, že jedna věc je si plánovat a druhá je realizace. Taky vím, jak hloupá jsem v některých věcech skutečně byla. Né, že by dítě bylo přítěž, nicméně vám skutečně obrátí život na ruby a všechen čas člověk věnuje tomu prckovi. Té naší bambulce. A upřímně? Bavili jsme se o nesmyslech. Člověk to z pohledu přihlížejícího vidí skutečně jednoduše, ale až praxí zjistí jak se věci doopravdy mají.


Jako třeba kojení. Ano, chtěla jsem kojit, opravdu moc. Ale nešlo to...malá pořád jen ubírala na váze a když jsem začala kojit a do toho přikrmovat umělotinou, tak se jí do mého mléka chtělo čím dál méně, až ho začala odmítat úplně. A tak místo aby se mi dařilo se rozkojit, mi mléko začalo mizet. Takže ano, kojit je jisto jistě krásná věc, ale když to nejde, tak to prostě nejde. Ještě ted se občas přistihnu, jak si připadám strašně provinile, když se mě někdo zeptá : " A kojíš " a já odpovím že ne. Ten jejich kolikrát pohled plný opovržení je strašný.

Obdivuju maminky, které svým dětem všechno připravují domácí, do toho se vrhají do látkových plenek a ještě své dítko neposadí před televizi. Já osobě jsem v tomhle máma na prd. Když jsem zjstila, že jí baví některé barvičky v televizi a řechtá se u toho, ochotně jsem jí koukat nechala. Budu té naší bambulce sice vařit, ale určitě se nezhroutím, když občas koupím hotovku. Člověk se jen nesmí nechat strhnout okolím. To vás nahlodá a utvoří ve vás pocit, že jste máma na houbi.

Moje máma je velice praktická. Její fuk co si o ní kdo myslí a dělá všechno to co považuje za vhodné ona, i kdyby měla rozhořčit některé lidi ve svém okolí. Neřeší všechno jak já. Když jsem jí vykládala jaké úzkalí dnes všechno přináší jenom na mě hleděla. Nás vychovávala čistě prakticky a sama říká, že tehdy se o něčem takovém jako dnes ani nemluvilo. Jako třeba, že chodítka můžou ničit záda a páteř a podobně. A díky tomu jaká je se i já snažím naít tu zlatoustřední cestu. Nebýt ke všemu lhostejná, ale zároveň nic nepřehánět. Samotnou by mě zajímala ta hranice , aby to člověk nepřeháněl a potažmo se z toho nezbláznil....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama