moe vykecávky

smoothie

29. ledna 2016 v 9:57 | Silmarilli
Jeden z Vánočních dárku, jsem od rodiny dostala mixér na smoothie. Ze začátku jsem se na to moc netvářila, protože ovoce miluju a baštím ho možná v nehezkých dávkách a tohle mi přišlo jak ovoce totálně zkazit.Nedůvěřivě jsem se s mixérem snažila skamarádit ale nějak jsem se k tomu pořád nemohla dokopat. Nakonec jsem svoje negativní myšlenky hodila stranou a mixér vyzkoušela.A jsem nadšená. Tohle jsem si měla pořídit už dávno. Nejen že je to naprosto výborné, navíc to bumbá i přítel, který jinak kolem ovoce chodí velkým obloukem. Tak si to oblíbil, že to používá možná více než já. Měla jsem potřebu se s vámi o to prostě podělit a pokud to popřípadě někdo nezná tak vřele doporučit :)


Já jsem na to šla celkem poctivě a vyhledávala si různé smoothie recepty, které byly naprosto fantastické, přítel to bral co dům dal a kupodivu to bylo taky výborné. A z toho plyne, jedno co , vždy to chutná výborně a všichni si to kupte, budete zdraví :)

ohlédnutí aneb udělejme si krásný nový rok

2. ledna 2016 v 13:34 | Silmarilli
Vánoce už jsou zase pryč, nový rok jsme určitě všichni náležitě přivítali a ted nám nezbývá nic jiného, než ten následující rok nějak přežít a udělat si ho co možná nejkrásnějším a nejštastnějším:)
Já mám vždycky na začátku pocit, takové té čistoty a pocitu, že nový rok bude takový jaký si ho udělám ( pokud nám ho někdo nezkazí) a toho se chci držet i letos. A co mi dal předchozí rok ? Plno zklamání, ale i štěstí a radosti. Byl opravdu různorodý.
Ztratila jsem další přátele, díky jejich chamtivosti a pocitu, že všichni musí žít jako oni, jinak nevedou správný život. Zklamala mě moje maminka, i když to možná nemněla v umyslu, ale udělala a řekla pár věcí, které mě budou trápit celí život a jen tak na ně nezapomenu. Mnozí mi v tloukají věty, že maminku máme jenom jednu a musíme si jí vážit, ale kdo nezná mojí situaci, nikdy to nepochopí.
Zastihla mě trpká realita co se týče dospělsti a osamostatnění se. Už nějakou dobu se s polovičkou koukáme po nějaké nemovitosti, aby jsme neustále peníze nevráželi do podnájmu, ale do něčeho svého a protože se musíme kvůli mě do budoucnosti koukat po něčem bezbariérovém, je to v podstatě nereálné. Nic nezděníme a hypotéky jsou šílené.
Moje psychika dostala ještě další ráno ohledně mého zdravotního stavu, kterou jsem naštěstí ustála a díky rychlému řešení, to možná dopadlo dost dobře ( v rámci možností).
Nebojte, nebudu na rok 2015 pouze nadávat, stalo se v něm i hodně pěkného. Polovičák se v době mé totální neschopnosti o mě perfektně staral. Někdy možná trošku neohrabaně, ale i snaha se počítá. Jiní členové rodiny mě zase opravdu překvapili jak moc mě podpořili. A hlavně, že operace dopadla opravdu dobře! I když jsem na Vánoce sice nemohla pořádně z domu a prošvihla tak každoroční advent na náměstí, moje polovička se nenechala odradit a rozhodl se mi je udělat co možná nejlepší doma. Donesl obrovský Vánoční strom, který jsme pak spolu zdobili ( ja dirigovala, on věšel ozdoby). Pomohl mi ozdobit celý byt a pomohl napéct trochu cukroví. Takže Vánoce dopadli opravdu dobře, co víc si přát.
A teď něco co mě opravdu uchvátilo :)

nesamostatná..

16. prosince 2015 v 10:20 | Silmarilli
Nepatřím k dívkám, které mají doma polovičku línou jak veš, nýbrž polovičku, která pomáhala s domácností automaticky. Když se stalo, že jsem v práci musela tvrdnout déle, než byla pracovní doba a domů jsem dorazila totálně zničená, jsem si nemusela lámat hlavu nad večeří a neumytým nádobím. Polovičák to udělal scela automaticky, abych si prý mohla taky odpočinout. Potěší mít doma chlapa, který se s vámi o práci trošku podělí a nenechá vám všechno na starosti.Ale i tak se najdou věci, které nedělal a ted mu jde z toho hlava kolem.

Kámen urazu ovšem nastal, když jsem dorazila domů z nemocnice po operaci, kdy jsem nebyl schopná sama jít do sprchy, nebo si obléct kalhoty či spodní prádlo ( ano, i tak byl můj návrat ponižující). Veškeré domácí práce padly na mou polovičku, až mi ho bylo líto. Přiletěl z práce a lítal jak hadra na holi.

Nevím pro koho z nás to bylo víc stresující. Jestli pro něho, kdy se často zastavil až večer, kdy jsme si šly lehnout, nebo pro mě, která šílela jak veškerý můj systém doma pomalu, ale jistě předělával. Onehdy, když už jsem se mohla trošku hýbat, jsem šla do spišky a málem mě trefil šlak z toho jak to bylo všechno přeházené a neuspořádané ( nepatřím sice mezi lidi co trpí přehnaným pořádkem, ale nějaký systém to mít přeci musí :) ).

Pak přišly na řadu věci jako uklid koupelny a podobně, kdy vytahal veškeré čistící prostředky a všechny mi je nanosil k posteli, abych mu vysvětlila co na co má použít ( pochopitelně by na to přišel i sám, ale proč se raději nejít zeptat že).Musela jsem se smát, když jsem se šla za ním podívat jak mu to jde a našla jsem ho zavřeného v oblečení ve sprchovém koutě, jak hbitě drhne vnitřek sprchy a když otevřel oblečení měl durch mokré. Pak přišli otázek typu: " seš taky tak vždycky mokrá, nebo jenom já ? A jak to děláš ? To je to vždycky taková dřina ?

Taky se musím přiznat, že i když může být nějakou dobu fajn, být obskakována, už mě to nebaví. Připadám si neschopná a totálně neužitečná. Aspoň že už začínám být trošku samostatnější, ale i tak doma potřebuju někoho, kdo mi pomůže. Třeba, sváču si nachystám sama to je v pohodě, ale jak jí dopravit na talíři ke stolu, když v každé ruce dřímá jedna berle a jelikož nohu nemůžete absolutně používat tak obě potřebujete?

Pak nastávají momenty zlepšení, kdy každý den je vám líp a líp a začínáte vymýšlet hovadiny, jakože vyzkouším doskákat po jedné noze abych si taky něco donesla sama. V momentě kdy jsem málem spadla jsem i tyhle pokusy rychle vzdala. Už se těším až budu moct normálně fungovat :)

bolí......

23. listopadu 2015 v 8:47 | Silmarilli
Jsem zpátky, operace dopadla dobře, jenom je to pořád velmi blestivé.nevydržím sedět, nevydržím ležet a chodit musím velmi opatrně o berlích tak, abych pravou nohou nechodila. Jsem z toho věčného lležení unavená a zoufalá a nic mě nebaví. Na počítači nevydržím, proto článek píšu až ted i když jsem doma už týden. TY zveřejněné knihy jsem měla nachystané, jeom jsem k nim dopsala komentář dokud jsem si knihu pamatovala. No...budu končit už to zas hodně bolí.....

Už se to blíží....

31. října 2015 v 11:26 | Silmarilli
Jestli jsem nervozní ? Hodně. Pár dní se ted rozhodně nevyspím. 2. Listopadu jedu do Prahy na operaci, kdy mě budou v noze rovnat kost a dát mi tam něco jako dlahu , abych ještě pár let chodila. Ani nemám náladu tady něco psát.Ve své podstatě bych měla poděkovat svým nejbližším že mě ta vystresovaly. To bylo pořád " bojíš se ? Já bych se hrozně bála. Nikdy nevíš co všechno se může stát. Navíc bdaleko od domova. Nikdo tam za tebou ani nepřijede. Já bych určitě panikařila!" A kdo má po tomhle být v klidu. Už to poslouchám dva měsíce a začíná si to vybírat svou daň.
No tak já se svámi rozloučím, protože nevím kdy se příjdu. KDy mě pustí domu atd. Takže se tu zatím mějte pěkně...i za mě! :)

Co víc říct, nevím co mám dělat

27. října 2015 v 19:53 | Silmarilli

Tenhle článek píšu příliš rozčílená, než aby dával možná smysl. Nicméně je to něco co mě tíží a to co se odehrálo dneska, mě bohužel přesvědčilo jak moc o tom potřebuji mluvit...
Každé dítě svých rodičů má nejspíš období, kdy opravdu nechce být jako oni. Kdy si ze všech sil přeje být jiný a zcela odlišný. I já jsem si tohle říkávala celý život. Otec s náběhy alkoholismu, díky kterému je občas trochu agresivní, nejspíš není ten správný příklad ukázkového rodiče, podle kterého by jste chtěli být.
Často jsem si říkala, že když už bych se chtěla někomu podobat spíš mamce, ovšem i ona má své mouchy, stejně jako každá bytost. Strašně se mi na mamince vždycky líbilo, jak byla zásadová a ještě některé charakteristické vlastnosti, které jsou ted už možná mírně na obtíž.
Co jsem nikdy nechápala a nechtěla jsem nikdy po ní zdědit, je její pesimismus. Od malička se netajila určitými negativními názory, které nás děti ovlivnili. Jako že, vánoce uplná zbytečnost, na co mít hezký stromeček, když ho za tři dny uklízí.Nebo když jsem se jí svěřila, že bych jednou chtěla mít svatbu tak řekla " zbytečnost, stejně se akorát stejně rozvedete a zbytečně vyhozené peníze!" Z čeho mít tedy ze života radost, když má na všechno takový náhled ? V pondělí jdu do nemocnice a dneska jsem u mamky byla na návštěvě, bohužel jsem dorazila v momentě kdy se trochu pohádala s tátem a tak není divu, že nebyla ve své kůži, nicméně přišla i její kamarádka a rozjela se zajímavá debata.
V podstatě si už naplánovala, že nejdéle tu bude do 65 let, protože důchodu se nedožije tím pádem déle pracovat nechce a tak si 65 letech hodlá hodit mašli. Navíc se svěřila, že jí vlastně na životě už vůbec nezáleží, že na něm nelpí. Proč ? Proč říká takové věci ? Copak by chtěla aby její vlastní maminky jí několik let připravovala na to, že dobrovolně umře ?!
Měla jsem na jazyku tolik ošklivých věcí co jsem jí v tu chvíli chtěla říct, že je sobecká, myslí jenom na sebe, že nás tu chce nechat, že své budoucí vnoučátka na které se udajně už těší tady vlastně jen tak nechá....Tolik lidí by chtělo žít a ona to jen tak chce zahodit ? Dobře, je to možná ještě daleko, jenže ona má tyhle řeči čím dál častěji. Jakoby mě na to pomalu připravovala, že už tu dlouho být nehodlá. Co mám dělat ??? Je tak nasáklá nechutí žít, až mě to děsí. Dávno jsem si zvykla, že ačkoliv by pro mě udělala hodně nikdy jsem od ní nezažila pravou podporu, protože kdykoliv jsem jí potřebovala, vždycky jsem jí musela utěšovat, protože se začala hroutit.
Pamatuji si když mi bylo dvanáct a musela jsem nastoupit do nemocnice, tak se na příjmu rozbrečela a já jí šla utěšovat že to bude dobrý, že se to zvládne, že o nic nejde. Já jí tady potřebuiu i za tu cenu, že její opěrný bod budu já. Co dělat s člověkem, který už vlastně svůj život vzdal???
I když jsem mívala takovéhle myšlenky a sklony a mockrát jsem se vlastně chtěla sama připravit o život, tak mě vždycky zachránilo, že v hloubi duše jsem věděla, že to udělat nechci a vždycky jsem doufala že příjde den a bude líp. A on skutečně přišel, protože jsem nezapšklá,ale co má přijít za člověkem, který už nechce aby mu něco pomohlo?

Jsem unavená a vyčerpaná.

Devět let

20. září 2015 v 9:37 | Silmarilli




Mockrát jsem si říkala, že tady ten článek je zbytečný a ve své podstatě tu píši pokaždé to samé, ale nemůžu si pomoct.Je to pro mě velká sláva,že něco takového mi pořád vydrželo.
Vždycky na mě příjde období, že je to tu vlastně zbytečné, a že tu nemám co dělat a že tu stejně nepíšu všechno co bych chtěla. Ale mám v tom blogu příliš mnoho hodin práce a příliš mnoho utrpení a i radosti, na to abych ho jen tak smazala. Stejně je to zvláštní, stačí kliknout na jedno tlačítko a devět let by se jen tak vymazalo.
Možná mě to jednou stejně nemine a já to tady bud nechám ladem až ho blog.cz stejně smaže a nebo to třeba budu muset udělat já sama ....

No myslím, že by stačilo tady těch myšlenek a ted by jsme si měli ťuknout tím pomyslným šampanským a připít tak mému blogu, at je dlouho zdráv a at se mu nadále stejně dobře daří. At je mi pořád oporou a at mám pořád kam složit své myšlenky a nářky, když budu potřebovat

Takže ještě jednou, všechno nejlepší :)

Nostalgie

9. září 2015 v 15:57 | Silmarilli
Je bát se velikých životních změn normální ? Často se ve vsém životě setkávám s tím, že když mám udělat nějakou věčí zmenu, hodně se to ve mě pere. Najednu stranu se těším a na tu druhou, mám trošku panický strach. Je opravdu těžké sem něco psát. Vím co bych chtěla napsat. Cítím jak se to všechno hromadí a jak se mi slova snaží prodrat do rukou, abych je natukala na klávesnici, ale nemůžu. Nechci.
Proč taky ? Vím co by to vyvolalo a to asi není správné. Pak bych akorát trnula co se stane. Vím jak moc jsem to tu proflákla. Jak moc jsem zveřejnila tyhle stránky, možná ve snaze volat o pomoc, nebo potřeba aby to se mnoou někdo sdílel. Těžko říct proč jsem to udělala a i když jsem po tolika letech si myslela, že to bude zapomenuto, že každý žije svůj vlastní život tak proč se vrtat v tom mém, tak vím , že jsem se spletla. Těch lidí je víc, než jsem si myslela a přiznej me si, koho nebaví nahlížet do soukromí jiným ? Já osobně kdybych měla tuhle příležitost a podívat se někomu " do hlavy" , taky bych to udělala. A sama bych asi jen tak nezapomněla a chodila bych sem velmi často. Bohužel, já tu možnost nemám, nebo aspoň o té možnosti nevím a jsem příliš slabá na to abych to tu smazala a začala někde uplně znova.
S počasím na mě padá i jaká si nostalgie. Nedávno jsem si prohlížela staré články, chtělo se mi strašně smát. Už to nejsem já. Jsem někdo už uplně jiný!
Jen velmi málo lidí ví, kolik usilí mě stálo abych se změnila. A ten kdo tvrdí, že to nejde a stále se sám brodí ve smutku a sebelítosti, nevěřím mu! Já sama jsem toho důkazem, je to jen o tom opravdu chtít a udělat něco proto aby to bylo lepší.
Nedávno jsem ( anonimně) byla součástí určité skupiny lidí, kteří se podporovali, jedna holčina se rozhodla udělat něco pro lidi, kteří si procházejí něčím podobným a požádala nás , abychom se zapojili. Stačilo aby jsme se sami svěřili se vším co se nám stalo, jak jsme žily, a jak žijeme ted. Byla jsem hodně skeptiká, ale i tak jsem se rozhodla, že to udělám. Strávila jsem tehdy hodně času před počítačem a psala. Několikrát jsem si poplakala a kdž jsem to konečně měla hotové a odeslané, tak nějak se mi ulevilo. Vžedyt jsem tam napsala uplně všechno. Věci, který žádná živá duše neslyšela. Né všechny dohromady!
PAk jsme to všichni rozebíraly, někteří se zděsily, jiní se mnou sdíleli a někteří vyděsily zase nás tím co je potkalo. Bylo to zvláštní a podouhé době něco opravdu povzbuzujícího, bavit se takhle s někým. I když jen prostřednictvím internetu!
Nakonec jsem se dozvěděla, že to mělo celkem uspěch! Lidí se zapojovalo čím dál víc a ta hromadná podpora nejdnomu člověku dodala odvahu něco změnit a život si zlepšit. Jsem ráda, že jsem toho byla součástí.
Je správné se stranit od lidí, kteří by vás mohly brzdit zpátky ?
Můj brácha, má plno názorů se kterými nesouhlasím, ale zároveň nad nimi kolikrát musím přemýšlet. Jako třeba, že do života by jsme neměli vrážet tolik emocí, že nás to potm brzdí a děláme špatné rozhodnutí. Chtěla bych vůbec být v životě bez emocí ? V něčem by to bylo možná lehčí, ale pokud se mám řídit emocemi, bylo by to i smutné. A pak je tu jeho názor, že by se měl člověk stýkat jen s lidmi, kteří jsou pro nás něčím důežití. Kteří nám můžou do života něco dát. Nevím... s tímhle moc nesouhlasím, vždyt ani já sama nemám co nabídnout. Proč řadit přátelství do téhle urovňě? I když je pravda, že jsem to možná udělala i já... Vím , že jsem od sebe několik lidí odehnala. Vím to. Vím proč. Je to sobecké, ale bylo to pro jejich litování se . Je to ode mě sobecké a sprosté, vždyt byla doba , kdy i já se litovala na každém kroku, taky vím že jsem to udělala právě proto, abych se k lítosti k nim nepřidala. To ale nic nemění na tom, že je to podle mě špatné....
Sleduju jak mi prsty kmitají po klávesnici. Tolik toho mám ještě na srdci, ale vím, že musím přestat, nebo zabřednu někam, kam nemám v plánu....

Bordel v hlavě

16. června 2015 v 13:30 | Silmarilli
Někdy si říkám, jestli bych tu neměla všechno smazat a začít uplně znova. Jako restart, který v životě člověk udělat nemůže, ale tady bych aspoň smazala tu hordu špatných vzpomínek, nářku a sebelítostí se kterou už nechci mít nic společného.
Nikdy ty články už znovu pročítat nejspíš nebudu, protože vždycky když jsem se o to pokusila tak mi akorát bylo hůř, takže jaký má smysl si to tu nechávat? Dělám to snad proto, že jednou se k tomu budu chtít vrátit ? Že třeba jednou si připomenu jaký ubožák jsem byla a možná ještě jsem i když se zrovna cítím celkem dobře ?
Vždycky mi pomohlo to co mě trápilo abych sem napsala ale, někdy si říkám, co mi to vlastně přináší? Svěřovat se na internet a i když je to ve věčí míře anonymní, proč mám neustálou touhu svěřovat se tu s tím vší bordelem co mám v hlavě navíc když už pár let to tak uplně anonymní není a tak i tady musím dělat malou recenzi toho co můžu napsat a co ne. Tak proč to nejsem schopná smazat a začít uplně od znova ?

Nic není jako dřív a svým způsobem jsem za to velmi ráda. Protože ještě do nedávna jsem se cítila jako bych plavala v bahně a nemohla se z hluboka nadechnout, jako bych minulost měla pořád na zádech a ta mě táhla ke dnu a ikdyž to tak možná pořád je, vím že je jen na mě jak s tím naložím, jak to vstřebám a jaké kroky udělám dál.
Když jsou chvíle jako tato, mám pocit, že zvládnu uplně všechno. Nedokážu pochopit jak jsem mohla být tak pesimistická a tak lítostivá a říkám si, že se nesmím nechat opět ponořit.Jsem přesvědčená, že to zvládnu. Pak ale přijdou horší dny a já jako bych se škrábala na Mount Everest a zkaždým krokem , jakoby mi podklouzla noha a já spadla o pár pater níž. Nakonec přijdou ty uplně zlé dny a já se roztříštím o zem a několik dní mi trvá než všechny své části poskládám dohromady a odvážím se zase postupovat vpřed.
Přála bych si aby těch skvělých dní bylo čím dál více. Miluju smích a radost tak proč jsem celí život nechala aby mě vedl smutek a zoufalství ?

Neprocházím zrovna nejlepším obdobím a přesto si zatím držím celkem dobrou náladu. A nutkavý pocit, napsat to sem, se mi vkrádal už od rána. Blog je plný smutku a já bych jsem ráda vložila i kus sebe kdy jsem nejlepší, ale když jsem přemýšlela nad něčím opravdu užasným najednou mě opouštěla odvaha a tak místo toho, je to to co se mi opět honí v hlavě. Někdy bych prostě potřebovala vypnout.

No ted bych si měla užívat své dobré nálady a přestat přemýšlet nad tím co kdyby a tak dále, je krásný den, tak proč ho nevyužít tak jak se patří....

23 rok života

11. června 2015 v 13:42 | Silmarilli
Tohle je přednastavený článek, protože v den mích narozenin budu mít honě práce a málo času. Padla na mě taková ta vlna nostalgie a říkám si, že si na svuj věk absolutně nepřipadám. Jistě, nejsem žádná stará bába a jak by jistě mnozí řekly 23 rok přeci je krásný věk, ale kam jsem se za tu dobu vlastně dostala ? V 15 jsem si představoval, že tou dobou už bude všechno jinak. Budu štastná, budu mít skvělou práci a bezva přátelé. Tohle je asi opravdu vidina 15 leté pubertačky, která svojí budoucnost vidí velmi ružově.

23 téměř se mi až nechce věřit, že už mi bude 23. Připadá mi to jako včera, kdy jsem nastoupila na střední. Mám kamarádku, která se po sedmi letech rozešla s partnerem a ted svuj život chytla pevně do svých rukou. Učí se anglicky, chce jet do zahraničí a chce to někam dotáhnout. Já bych taky ráda byla tak silná abych se životem pouze jen nepachtila,ale něco uidělala. Pro sebe. Pro svou buoucnost. Bohužel na to nemám povahu.

Když mi bylo 18 plánovala jsem si jak do pětadvaceti chci mít první miminko. V 18 jsem s polovičákem plánovala jak to bude hezké. JAk budeme mít už domeček nebo byteček jen jáš, né jen žádný podnájem a nějakého caparta, který nám bude dělat radosti i starosti. Ted mi příjde, že dva roky jsou strašně krátká doba na to aby jsme něčeho takového byly schopni. Zejména hlavně z finančního hlediska!

Stát nás pěkně odrbává. Običejní lidi mohou chodit do práce jak chtějí a stejně musí přemíšlet nad každou korunou. Neumím si to představit. Né že by jsme mi dva byly nějak chudí, ale mít po boku ještě dítě, né-li dvě, jako je většinou zvykem, neumím si představit jak budeme finančně vycházet.

Strašně ten čas letí a dospívání není žádná sranda. Člověk si neuvědomí kolik starostí měli a stále mají naši rodiče, dokud se nedostavíme do stejné situace. Snad si mužu k narozeninám pouze přát aby pro mě ten další rok byl o něco vlídnější a hojnější. Aby se štěstí obrátilo na mou stranu a pomohlo mi dosáhnout té vytoužené rodinné pohodě. Abych měla stále po boku toho milovaného polovičáka o kterého ještě pořád tak moc stojím a jsem vděčná, že on stojí o mě. A aby se nám dařilo. Nejsou to zrovna skromná přání a nejspíš si tohle přeje každý druhý člověk na světě, ale dala bych snad nevím co za to aby se to k tomu aspoň malinko přiblížilo.....

Nezbívá než si jenom popát všechno nejlepší a žít dál....

Když se všechno sere

28. dubna 2015 v 14:07 | Silmarilli
Nechci tu psát další článek, kde budu jen plakat a naříkat. Před nějakou dobou jsem si řekla, že se na svět budu dívat pozitivně a hledat jen to dobré. Copak to ale jde, když mi život hází pod nohy jeden klacek za druhým a v mém případě to nejsou klacky, ale pořádné klády. Asi bych to měla pořádně vysvětlit pro případné čtenáře, jakože si musím přiznat na rovinu, že to nedělám pro nikoho nýbrž pro sebe, abych se z toho nezbláznila. A tak budu možná psát nějaké smyšlené osobě a říkej me jí třeba Stela.
Víš Stelo asi ve čtyřech letech mi diagnostikovaly zvláštní nemoc kosti. Podstoupila jsem jednu operaci a o té nemohu říct, jestli se vydařila a nebo ne. Z toho období si moc nepamatuju, jenom vím, že jsem byla nešťastná z tuny nocí, kdy jsem byla sama v nemocnici a maminka s tatínkem nikde. Ale to není to podstatné. V práci jsem měla peklo a psychický nátlak se podepsal na mém zdravotním stavu. Nemoc mám v pravé noze ( a konkrétně mě zlobí kyčel), která mě bolela celý život ale díky tomu co se dělo v práci ( možná to k tomu jen připisuju, ale stalo by se to tak i tak), mě noha začala bolet víc a víc a já nakonec domů chodila pomalu spláčem, jak už jsem z té bolesti unavená!
Nakonec to můj partner nevydržel a donutil mě to řešit.
Takže jsem na neschopence už pomalu tři čtvrtě roku a vystřídala jsem šílen moc doktorů, protože jsem zjistila, že dnešní zdravotnictví stojí za úplný prd, a všichni na vás kašlou a je jim jedno jaké máte bolesti. Nehledě na to, že když mi na tu nemoc přišli tak nám doktoři nechtěli nic vysvětlit, že o tom sami vědí málo a teď, když už to musel každý doktor vidět na rentgenu tak zase dělali , že to tak špatné není a v podstatě jsem se celou dobu styděla a říkala si, jestli se mi to jenom zdá, nebo ze mě opravdu dělají hypochondra, který nechce makat.
To vše se změnilo včera. Předem se omlouvám za některé hrubé výrazy, které tu možná budou, ještě pořád jsem toho plná a ještě pořád jsem své emoce tak úplně nedostala pod kontrolu
Takže včera jsem jela za novým lékařem, a ten mě hodně rychle vyvedl z omylu. V podstatě mě nepustil ke slovu a vysvětlil mi věc, kterou pořád nemůžu strávit. Svým způsobem mi řekl, že bolesti v noze se budou nadále stupňovat a že bohužel se to nedá nějak ovlivnit. Také, že mám velice poškozenou kyčel a kyčelní kloub spolu s pánví, kde je kyčelní kloub uchycen. A potom mi vysvětlit, že operovat se to sice dá a možná mě to zbaví i bolesti, ale je dvaceti procentní šance, že ta operce vyjde jak má. Takže musím žít co nejdéle se svými bolestmi, už teď se láduju práškama jak blbá, což se jednou stejně na mém zdravotním stavu podepíše, navíc se ty bolesti budou neustále stupňovat a musím nohu co nejvíce šeřit. V momentě jak se mi noha zlomí ( což díky té nemoci je pravděpodobnost zlomení poměrně vysoká ) nebo budou bolesti opravdu neúnosné se vrhnou na operaci po které je 80% šance, že budu moc chodit.
Ještě teď pláču když na to pomyslím, je mi 22 a můžu zítra jít a špatně šlápnout na schod a bude ze mě krypl! Já vím, že jsou na světě horší věci a že se lidem dějou horší věci a že jejich na tom opravdu hodně hůř jak já, ale nemůžu si pomoct. Vzpomněla jsem si na všechny výlety, které jsem chtěla podstoupit a třeba je nestihnu na místa kde jsem všude byla a pokud budu mít jednu nohu absolutně nepoužitelnou už se tam nikdy nepodívám. Říkám si, že tohle bych ještě zvládla, ale co to ostatní. Jsem s přítelem pět let...nebo budeme, ale co když skončím "bez nohy" už třeba za dva roky, tomu budu ničit život? Všude se semnou bude muset vláčet pořád budu mít pocit, že jsem jen přítěží a že by se beze mě mohl mít líp. Co když si za pár let skrz to někoho najde a opustí mě i když mi teď klade na srdce, že se to nikdy nestane ? Tím pádem budu muset jít bydlet zpátky k našim a jsem u toho znova, zase budu vyset někomu na krku a zase budu mít pocit, že někoho obtěžuju.
A když pominu tohle všechno co děti ? Je velká pravděpodobnost, že si to zničím v těhotenství přibývající váhou co pak ? To nebudu moct s nimi dělat to co bych chtěla a plno věcí by bylo na jejich tatínkovi a že já jsem vždycky děti tak moc chtěla.
Čemu mám dát přednost ? Říct si prostě děti chci nějak to zvládneme a nebo za cenu toho, že bych nemohla být třeba matka na plný úvazek raději děti nemít ? ?
Mám toho v hlavě tolik. Brečím, pořád jen brečím.
Nic méně vím, že to zvládnu. Jen to musím vstřebat a udělat v životě několik rozhodnutí. Navíc teď budu čekat jak to všechno dopadne, protože muj obvodák navrhuje předčasný invalidní důchod abych s nohou vydržela co nejdéle, takže jsem zvědavá, jestli aspoň v tomhle budu mít štěstí. Chtěla bych žít ještě pár let normálně.
Už jsem si poplakala dokonce se i celkem vypsala, tak doufám, že mě ty černé myšlenky brzy přejdou. Jen to taky přišlo všechno v hodně špatnou dobu. Můj dědeček na tom není zrovna nejlíp, můj nejmilejší strýček už po třetí bojuje s rakovinou, nějak začínám mít pocit, že když se to má posrat, tak se to posere všechno.....

Velikonoce

6. dubna 2015 v 7:30 | Silmarilli
Jediné podle mě opravdu pozitivní na velikonocích, je fakt, že v pondělí díky tomu máme volno. Jinak já osobně velikonoce neslavím. Nic moc mě neříkají, je sice škoda že tahle tradice upadá, protože pokud budu mít syna, tak rochu mě to bue mrzet. Myslím, že velikonoce mnoho holkám, ženám, dívkám,vlastně nic neříkají. Proč taky ? Akorát dostaneme pomlázkou přez zadek a chlapi z toho vyjdou jako vítězové...Ale i tak vám chci popřát krásné velikonoce

Náš přírustek do rodinky

21. března 2015 v 11:17 | Silmarilli

Docela se divím, že jsem o našem miláčkovi nenapsala dřív. Myslela jsem, že jsem se tu už zmínila, ale jak je evidentní tak ne! A tak to musím samozřejmě napravit !
Bude to už v dubnu rok, kdy jsme si domu přivezly tuhle Korelku. Je to náš mazel a ted už ani nevím, proč jsem tehda byla celkem proti tomu pořídit si domu takovéhle zvířátko.
Můj Partner viděl jak dokáží být ptáčci úžasní a chytří. Můj děda má andulku a když polovičák spatřil jak dokáže být úžasná a hlavně vychytralá a taky, jak moc k ní muj děda přilnul, začalo nekonečné kolo domlouvání a přemlouvání at si pořídíme taky něco tak úžasného. Prvně jsem byla proti, možná taky proto, že moji rodiče ,před několika lety také podlehly a nakonec si ptáčka pořídily.
Do zverimexu šli za účelem andulky, ale nakonec se tam ujali Agapornise, který byl ještě mláďátko a nikdo ho nechtěl koupit, protože byl " poškozený". Jeho maminka ho odmalička klovala a zničila mu jednu pacičku. Jeden prstíček vůbec nemá a druhý o polovinu kratší . A moji rodiče se nad ním slitovaly a odnesly si ho domu. Jenže agapornis není ochočitelný ptáček!

Nakonec, po neúprosném přemlouvání jsem i já podlehla a dohodly jsme se, že si něco takového pořídíme. Nakonec jsem já seděla hodiny u počítače a zjištovala, který ptáček by byl pro nás ideální a který by pro začátečníky nebyl příliš náročný. Já jsem sháněla informace o tom, jak se ptáčka nejlépe pořídit a toho jsem se přesně bála. Že po přemlouvání budu muset všechno obstarat já!
Nakonec nastalo rozhodování mezi Korelkou a Andulkou a na plné čáře vyhrála Korelka. Přes ifaunu.cz jsem si zjistila vše potřebné, a nakonec jsme sehnaly kontakt na skvělého pána, který nám korelku zamluvil a čekalo se až se narodí.
Korelce byly dva nebo tři týdny, když jsme si jí vyzvedly a hrozně mě mrzí, že tady ted ten obrázek nemám jak jako miminko vypadal.

Nakonec nastalo několika týdenní dokrmování, kdy jsme se s polovičkou u Ferdy ( Korelky) střídaly a myslím, že oba dva k němu nakonec šíleně přilnuly. Myslím, že se u nás má jako prasátko v žitě. Někdy je s námi i celý den a střídáme se v hlídání. Navíc je naprosto kouzelný a kdo by si takového tvorečka nezamiloval!
Ještě pořád je to mládátko u kterého se pořádně nedá poznat pohlaví ( nebo aspoň mi laici ho nepoznáme), ale i tak je to jako naše dětátko a nakonec i moje drahá polovina mu věnuje víc času než já. Dokonce jsme mu na Vánoce museli taky koupit vánoční dárky, aby taky pod tím stromečkem něco měl!

Ale jak i tohle někdy bývá, občas se stane nemilá nehoda. A když se to stane u takového maličkého tvorečka, který se v takových chvílích nedokáže ani sám ubránit, pak je to opravdu hrozné. Navíc když se to stalo mě! Nemám ani nakoho se vyvztekat, protože ten viník jsem jen a jen já!
Jak už jsem psala, Korelka snámi dělá opravdu všechno a jelikož jsme jí dokrmovali, tak se v podstatě od nás nehne na krok. Maximálně se párkrát proletí a pak šup nám zase na rameno. Zvykli jsme si s ní vařit, uklízet, dívat se na televizi ( nakonec i chodit na záchod, protože jinak furt křičí, že chce být s vámi). A minulý týden jsme přišly domu, já šla vařit krupičnou kaši a polovičák, pustil Korelku. Seděla mu na rameni a chodila s ním po našem bytě.
Když jsem měla uvařeno, začala jsem to přelívat do hlubokých talířku a Korelka mi mezitím přistála na rameni. V momentě kdy jsem to všechno přelila, jsem se na minutku otočila, že ten hrnec dám do dřezu a korelka skočila přímo do vařící kaše.
Myslím, že doživotně budu mít v paměti ten bolestný skřek co vydávala, když se do kaše nořila. Naštěstí jsem neváhala a hned jsem Ferdíka s kaše vytáhla a polovička s ním utíkala pod chladnou vodu. Hned jsme volaly veterinářovi a ten nás ujistil podle popisu, že to bude v pořádku. Ráno si ale Ferdík rozklovl a všude bylo plno krve. Když jsem viděla tu s spoušt znovu jsem se rozplakala, protože si to pořád vyčítám.
Nikdy bych nevěřila, že z tak malého a drobného zvířátka muže vytéct opravdu tolik krve. Z bidélka kapala krev z nožičky kapala krev a dole v kleci byla kaluž krve. Ferdíka jsem čapla a valila k veterinářovy. Naštěstí nám ferdíka ošetřil a vše dopadlo dobře. Ferdík měl na nožičce puchýřek, který včera samovolně praskl a i když nožičce ještě pořád trochu uhýbá, už má naštěstí dost elánu a je vidět, že každým dnem je lepší a lepší!

Mě z toho určitě plyne ponaučení a jen doufám, že se mu s námi nic jiného nestane, chudáček muj malinkej ...
.

Sobectví a nebo správná věc ?

9. března 2015 v 10:56 | Silmarilli
Svuj počítač jsem zapínala s jasným cílem a s jasnou představou co chci napsat. Byla jsem toho plná. Jenže když jsem tak čekala , než se ten muj starý krám nastartuje, vyskakovalo mi v hlavě další a další téma, o kterém bych chtěla napsat, až nakonec nevím kde mám začít.

Chtěla jsem se tu opět svěřit a mluvit o věcech co mě trápí, jenže tak nějak vždycky když to chci sformulovat, začnu ztrácet nit. Celé roky jsem se snažila svojí povahu změnit, nebýt tak uzavřená a muj polovičák mě v tom na začátku dost podporoval. Když mi něco vadilo učila jsem se to říkat narovinu a když se mě někdo zeptal jak mi je, tak jsem se snažila odpovědět pravdivě a musím uznat, že ze začátku to byl opravdu lék.

Pomáhalo mi to znovu se nadechnout a i přez to všechno jít dál ,ale ted jakoby to byla jen překážka. Nevím jak to moje milovaná maminka myslela,ale to co onehdy vypustila ze svých ust mi do dneška vrtá hlavou. Začínám pochybovat o svým dokonalým plánu jak se změnit a jak začít nový život, který se mi ještě do nedávna dařil. Najednou jakoby ty roky snahy byly vniveč a já se opět musela rozhodnout, jestli je opravdu tahle cesta ta pravá. Protože at chci nebo ne tak v té slavné větě, řekla pravdu i lež zároven.

Nevím , k čemu se vlastně přiklonit. Takovou dobu mi to trvalo. Učila jsem se o problémech hovořit a né je zamčít v mém srdci a pomalu se tím dusit jako dřív. V něčem to má možná uspěch. Když člověk řeší věci narovinu a vše co mu vadí chce řešit a snaží se svoje problémi co nejméně zadržovat v sobě,ale mluvit o nich aby mu bylo líp, je to správné a nebo je ten člověk jenom sobec ?

Zdobení

14. listopadu 2014 v 9:58 | Silmarilli


Opět jsem se dostala do situace, kdy mi přítel nadává zatím co já už začínám blbnout se zdobením. Miluju atmosféru vánoc a už od prvního října jsem natěšená na zdobení, na pečení, na balení dárků.Co je smutné, tak že by vánoce měly být svátky rodinné, plné lásky a pochopení, zatím co posledních několik let je to spíš komerční záležitost a věčina je akorát rozčílená z toho schonu a té hromady lidí co se hemží v obchodech.
Ale stejně jako já si nenechte kazit tu nádhernou moc vánoc a vychutnej te si je plnými doušky. A jelikož s přítelem jsem uzavřela dohodu ohledně zdobení bytu, tak to trošku vyzdobím aspon tady. Aby to aspon tu připomínalo vánoce :)

Halloween

31. října 2014 v 11:32 | Silmarilli
Jak už jsem se jisto jistě několikrát zminovala Halloween pro mě patří k nejoblíbenějším svátkum. Pořád mě mrzí, že se u nás neslaví, ale já jakobych ho doma slavila :) Takže tady máte něco o historii Halloweenu, pak jedna pověst a na závěr nejznámější koktejl pro děti :)

Něco o Historii

Halloween se slaví každý rok 31. října. Je to mix starých keltských praktik, katolických a římskýchnáboženských rituálů a evropských lidových tradic, které se spojili dohromady v průběhu času avytvořili svátek, jak jej známe dnes.
Halloween je čas na osalvy a pověry.
Byl dlouho chápán jako den, kdy se mohou mrtví vráti na Zem, a staří Keltové proto zapalovaly vatry a hranice a převlečeni do "kostýmů" odháněli tyto mrtvé.
Keltský svátek Samhain, katolický svátek Všech svatých a římská slavnost Feralia ovlivnili dnešní podobu Halloweenu.
V 19. století, začal Halloween ztrácet svůj původní náboženský význam, a stal se "svátkem dětí". Ty si totiž svátek přizpůsobily dle sebe, a začaly chodit dům od domu oblečeny v různých pohádkových kostýmech a zpívající koledy pro nějakou tu cukrovinku.
Jak Jack přelstil ďábla

K dýním symbolizujícím Halloween se váže stará irská pověst o opilci a šprýmaři Jackovi, kterému se povedlo přelstít ďábla poté, co si mu za skleničku alkoholu slíbil svou duši. Jack totiž přemluvil pekelníka, aby vylezl do větví jabloně, a potom rychle vyryl do kmene znamení kříže. Kvůli tomu ďábel nemohl slézt. Jackovi pak už jen stačilo, aby lapenému čertisku velkoryse nabídl, že mu pomůže na zem − pokud se nikdy on, pozemský hříšník, nedostane do pekla.
Jenže když Jack umřel, v nebi ho nechtěli. Měl příliš mnoho hříchů. Ovšem nepustili ho ani do pekla. Jednak čertovský slib je čertovský slib a potom − ďábel si dobře pamatoval, jak ho šprýmař podvedl.
Od té doby Jackova duše bloudí po světě a temnotu si ozařuje jediným žhavým uhlíkem, kterým mu ďábel ponechal. Aby uhlík déle vydržel, vkládá si ho Jack do svícínku z vydlabané dýně...

Dračí krev - koktejl

Přísady pro 10 koktejlů :
1l Coca Cola
1l višňového sirupu
1l Minerální vody s bublinkami (perlivá)
20 kostek ledu
Do velké nádoby vylijte coca colu a potom podle potřeby višnoví sirup. Nakones přidejte minerální vodu a potom led.

Osm

20. září 2014 v 15:33 | Silmarilli


Co říct, je mi už osm let. Především bych chtěl poděkovat mé majitelce a stvořitelce ... Né to je blbá sranda :D Momentálně mám trošku dobrou náladu tak ze mě lezou tady tyhle hovadiny. Každopádně jak už je nejspíš jasné, dnešek je den kdy tahle stránka existuje 8 let. Moc krásné číslo. Už se těším na první kulatiny, ale na to si budu muset počkat ještě dva roky. Dneska už ale vubec nepochibuju, že se toho tenhle blog dočká. Ze stárne se mnou a umře :)
Jak už jsem se možná párkrát zminovala, procházím ted těžkým obdobím, protože se o svém zdraví dozvídám jedno jobovku za druhou a snažím se nemít oči pro pláč ,ale pozitivně naladěné, což není zrovna jednoduché.
Navíc mě každý den přesvědčí fakt , že naše zdravotnictví je postavené na hlavu. Neustále si mě doktoři přehazují jak horký brambor. Nikdo mě nechce léčit a pomoct mi. Vždycky když řeknu název mé nemoci jakoby se jim v hlavě roztočily ty jejich kolečka a hledaly jak nejrychleji mě šoupnout na krk někomu jinému. Což je dost smutné, vzhledem k tomu jaké peníze odvádíme státu a mělo by být o nás postaráno.
Naštěstí s tím co mám se zatím dá žít uplně v pohodě, což mám veliké štěstí. Nevím co bude v budoucnu, protože to neví nikdo, ale rozhodla jsem se nad tím moc nepřemýšlet. Protože možná to by mě položilo a to nechci.
Každopádně to sem vubec nepatří, slavíme přece osm let ne :)

olala dovolená

8. srpna 2014 v 10:05 | Silmarilli
Dnes večer opět odjíždím na dovolenou. A opět k moři. Je strašně zvláštní, že když každý vykládal jak je moře užasné a jak se tam pokaždé těší víc a víc, jak jsem si říkala, že to přece nemůže být tak krásné. Když jsem tam byla poprvé ( a to loni) z dálky když jsme přijížděly jsem si říkala, že je to akorát trošku větší mušov.
Jenže když člověk dorazí a poprvé se proplave v té slané vodě, zažije tu jinou kulturu a ochutná třeba i jejich jídlo tak se mu opravdu nechce zpátky do toho fádního života.
Já jsem třeba byla unešená i z toho jak místní lidé jsou v klid. Na všechno mají plno času a i obsluha cizincu probíhá v naprosté pohodě. Nikam nespěchají. Kdežto u nás je to jenom samí schon. Pořad všichni nekam spěcháme a honíme se za uspěchem a vlastně možná ani nevíme proč kolikrát žijeme v takovém schonu.
Kdybych měla možnost, hned se odstěhuju do toho klidu. Určitě tam mají i problémy, ale tak nějak máte pocit, že se to tam dá všechno zvládnout. Aspon teda na mě to tam přesně takhle pusobí.
Takže hurá do auta a na cestu za mou vysněnou krajinou. Za jedenáct dní zpátky ...

kouzlo života

11. července 2014 v 16:40 | Silmarilli
Čím dál víc si uvědomuju, jak je život křehky. Jak stačí málo a jeden život se rozplyně. Připadám si spíš paranoidní. Každou chvíli mě budí noční muri s tím, že někdo muj blízký umřel a nebo umírá. Každou chvíli ráno stávám s oroseným čelem a přemýšlím, kdy se to opravdu stane.
Přítel pracovně hodně cestuje a dřív mi to tolik nevadilo,ted za každou jeho cestou vidím hromadu bouraček a ruzných přepadení a celou dobu se modlím aby se vrátil v pořádku. Začíná mi to drásat nervy. Dřív jsem to tolik neřešila tak proč tak najednou? Co můj mozek přinutilo k takovým drastickým závěrům ?
Říkám si, že toho musím necha, že z toho akorát tak scvoknu a nebo to přinejhorším opravdu přivolám, ale kdyby to bylo tak jednoduché.
Někdy si říkám, jestly lidi kteří jsou uplně sami na tom vlastně nejsou líp. Nejsem připravená se takhle o někoho strachovat. Vážně to nezvládám.
Připadám si jak hysterka. Jedna z těch ženských, kterým jsem se vždycky smála a ono mě to popadlo taky. Opravdu to není jednoduché. Kdyby šlo aspon jenom o tu jedno osobu,ale jedná se o kruh přátel a rodiny bez, kterých bych tu nechtěla být i když vím, že něco je nevyhnutelné. KAždý jednou umřeme, já mám jenom panickou hrůzu z toho, že všichni kolem mě mi zemřou a já tu zustanu sama. Vím co by následovalo ani při té představě se necítím jinak. Pokud bych neodešla hned za nima tak bych to opravdu nezvládla.Moje srdce by se utopilu v žalu.
Někdy bych si přála aby životy těch na kterým nám nejvíc záleží šlo malinko ovlivnit a nebo jenom určit svuj život. Řict si jak dlouho tu chce být a proč. I když možná by tím život ztratil to kouzlo...

Přátelství na věky

7. března 2014 v 19:26 | Silmarilli

Kdo může říct, že takového přítele opravdu má ? Je fascinující, že za školních let si plno znás našlo bezvadnou kamarádku. Já si s tou svou plánovala budoucnost a těšila se novým zítřkum. Neznám nikoho komu by jeho dětské přátelství opravdu vydrželo.
Já se svou kamárdkou dělala snad uplně všechno.Prožívaly jsme všechno spolu a já se těšila z její podpory. Když jsem ze základky každá odcházely jinam, slibovaly jsme si, že to zvládnem. Že nás přece nic rozdělit nemůže.
Jenže už tehdy jsem pocitovala lehké otřesi našim dlouholetým přátelstvým. Nakonec jsme si každá našly partnera. Přišly neshody, každá jsme po škole začaly plánovat sami za sebe a našly si jiné přátele. Občas si napíšem ale to už je asi tak všechno.
Musím se přiznat, že ze začátku mě to hodně mrzelo. Ted už jsem možná i ráda. Bylo to krásné období, ale všechno jednou musí skončit. Každý se mění a je jenom zajímavé jak lidi nové zkušenosti změní a začnete zjištovat, že tohle pro vás asi nebylo to pravé.
Někdy si říkám, že už možná nikdy nenajdu takovou bezvadnou kamarádku. Jindy mám pocit,že jí vidím v někom jiném. At si to přiznáme nebo ne, přátelství je důležité. Důležitější než partner a životní lásky. Pravá kamarádka bude s vámi i když se budete hřát na výsluní a nebo naopak padat a válet se v kaluži s bahnem. Je jenom hloupé zahodit něco tak cenného jako je přátelství. Smutné je,že si to uvědomíme až když to ztratíme.
Často se v noci vzbudím a vzpomínám jaké to bylo a často mi to vykouzlí usměv na tváři. A kdybych mohla vytesala bych do kamene, že přátelství je důležité a dala bych to všem lidem, aby to měli na očích a vždycky si na to vzpoměly.
Za
 
 

Reklama