moe vykecávky

Ale věřím, že to bude dobré...

24. listopadu 2013 v 15:54 | Silmarilli
Život nás občas zavede na roscestí a je pouze na nás kam se vydáme. Někdy se to zdá scela jasné a přitom je to přesně naopak. A já se bohužel asi nikdy nenaučím se rozhodnout správně. Vždycky si zvolím špatnou cestu a namísto hladkého proplouvání, potkávám jen samé výmoly, vystrčené kořeny stromu a balvany, které složitě obcházím a nebo se je snažím přelezt. Asi je mi souzeno, nemít to tak uplně jednoduché.
Nikdy nikomu jsem se se vším uplně nesvěřila a ikdyž jsem si několikrát snažila namluvit, že aspon tady jsem plně upřímná, musím si šáhnout hluboko do svědomí abych mohla přiznat, že to nění tak uplně pravda. Jsou věci, které asi nikdy nenapíšu všechny a ani neřeknu všechny.
Nevím proč. Možná mě děsí představa, že bych měla všechno najednou vysipat. Možná se bojím co by to se mnou udělalo. Možná mám jen strach, kdo všechno by si to mohl jednou přečíst. Možná si říkám, že když upustím vždycky jenom něco bude to tak lepší to snést. A možná si říkám uplně všechno do hromady. Nevím. Vím jen to, že je to příliš bolestivé.
Je to týden zpátky, kdy jsem s kamarádkou bumbaly víno a mluvily o zvláštních a smutných vecěch a ze mě ( samozřejmně v opilosti ) začaly padat některé věci. Věci o kterých jsem si vždycky myslela , že si je vezmu do hrobu. Najednou jsem měla neodbytný pocit, že to musím říct, že by mě to jinak sežralo zaživa.
Svým zpusobem to bylo osvobozující, i když jsem si pak ráno tloukla do hlavy s tím jak se na mě po tom všem může dívat stejnýma očima. Jak se asi bude chovat.
Nicméně mluvila jsem a mluvila ale ani jí jsem nedokázala říct všechno. Zastavil mě její pohled. Pohled plný utrpení, zoufalství a hlavně lítosti. Dívala se na mě tak soucitně se zatajeným dechema jenom nechápavě kroutila hlavou se slovy, jak je to možné? A v ten moment jsem se zarazila. Nechci kolem sebe lidi co mě budou litovat. Potřebuju aby se ke mě chovaly stejně. Jakoby se nikdy nic nestalo a jakobych nikdy nic neřekla.To pro mě bude vždycky jednoduší.
Jen občas bohužel potřebuju odpustit ventyl a páru abych to nějak zvládla.... Ale věřím, že to bude dobré...

Halloween 2013

27. října 2013 v 17:56 | Silmarilli
Už je to tu zase. Blíží se nám Halloween. Jako by to bylo včera kdy jsem přítele takřka nutila, že si musíme vyřezat dýni (
nechce to přiznat, ale myslím, že ho to nakonec bavilo) Na to jsem zase našla ruzné Halloweenské nápoje, takže byl vyslán do obchodu a já zkoušela. A to muj malej chudáček, ještě netuší, že to bude muset letos absolvovat znovu :)

Ale ne, ve výsledku jsme se u toho dost pobavily a pravdou je, že jsme všechny dýně ( no spíš malinké dýničky) nakonec ani jako ozdobu nepoužily. Vždycky jsme to nějak pokazily :D Myslela jsem si, že takové nemehlo jsem jen já, ale když jsem viděla jeho, tak si myslím, že k sobě opravdu patříme. :D

Miluju tenhle svátek, takže všichni utíkejte sehnat si dýni. Já už to udělala a nevím jestly je to uspěch ale podařilo se mi něco vytvořit. A náhodou si myslím, že to dopadlo celkem slušně :)

kolekti a krádeže

8. října 2013 v 19:28 | Silmarilli
Kolektiv je snad to nejduležitější aby jste byly v práci či ve škole spokojení. To si aspon myslím já. Pokud vám to někdo znepříjemnuje tak vám znepříjení i chodit do práce.
O co horší ale je když vám někdo z kolektivu začne krást?
V práci na našem středisku jsme čtyři. Minulí kuchař musel odejít z toho duvodu, že se strašně opil a schodou okolností tam zrovna přijelo vedení. Navíc se nám tam ve velkém začaly ztrácet peníze. Bohužel jejich ztrátu jsem musela doplatit já, protože právě za to jsem odpovědná. Nakonec se ukázalo, že i to měl na svědomí náš pan kuchař.
Na místo kuchaře přišel nový a byl klid. Na myčku přišla po nějaké chvilce nová pomocná a síla a bohužel krádeže peněz opět vypukly. Nechci nikoho obvinovat a ani ukazovat prstem, ale nechápu jak si někdo něco takového může dovolit.
Opět tedy moje peněženka schudla o nějakou tu stovku a já můžu jenom plakat na snadno utracenou částkou.
Kdyby tak všechno bylo lehčí a snadnější někoho nachytat a obvinit a mít tam lidi, kterým můžu duvěřovat. bohužel nic není jednoduché a já můžu jen vymíšlet jak nejmín bych zloději dala příležitost něco vzít. Snad na něco příjdu...

sedm

20. září 2013 v 8:19 | Silmarilli
sedm let. Páni. Přesně v tento den , jsem si před sedmi lety zakládala tento blog. Nikdy bych netušila, že mi to nadšení pro tuhle zálibu vydrží tak dlouho. Rozepisuju se tady o tom snad každý rok, protože každý rok mi to příjde čím dál víc neuvěřitelné.
Žádný koníček, žádná záliba mi snad nevydržela dýl než tři roky. Kromě čtení. Proto je to pro mě takový uspěch. Každý říkal, počkej až skončí zima a začne léto, skončíš s blogem. Já neskončila. Každý říkal, počkej až pujdeš na střední nebo na učnák,skončíš s tím. Já vydržela. Počkej až začneš pracovat nebudeš mít na to vubec čas. A já i přez to vydržela. Možná až budu mít svou rodinu, možná tehdy budu ochotná se tohohle místa vzdát, ale zatím ještě ne. Zatím se na to necítím...

už to přišlo...

17. srpna 2013 v 7:50 | Silmarilli


A je to tady ! Mám poměrně všechno sbalené a nachystané. Ještě všechno několikrát projít a ujistit se, že tu nic nezapomeneme a mužeme vyrazit.
Nádherných 13 dni u moře. Nemužu se dočkat. Jsem zvědavá jestly to bude vypadat přesně tak jako na fotkách a v televizi. Třeba to bude vypadat ještě mnohem lépe.
Každý se mě ptá...ty jsi ještě nebyla umože? Odpověd: Ne, nikdy
Jak je to možné ?
A ted už budu moct říct...jo byla ..
Tak jo... šla jsem se tady s tím vším jenom rozloučit a hurá si to užít. Mejte se tu všichni krásně a za dva týdny!

slavnosti chřestu...hrozná pakárna

24. června 2013 v 11:09 | Silmarilli
Prvně jsem si říkala.. na co sem psát žvásty o chřestových slavnostech, které u nás probehly. Jenže po pár týdnech mi to stejně nedalo a potřeba napsat, co si o tom myslím, mě neustále pronásledovala. Tak je to tady!

Slavnosti chřesto, které se v našem městě pořádají každý rok, jako pokaždé zvedli velkou vlnu diskuze. Jak před začátkem tak po nich. Začínají vždy v pátek a končí v neděli. Kdysi u nás Slavnosti měli jakousi jiskru a každý se tam šel podívat rád, potkal hodně známích a celkově byli z té atmosféry nadšení. kromě letošku a minulého roku.

Na slavnosti jsme se šly podívat s přítelem v pátek. Mluvilo se o tom jaká to bude sláva, mi odcházely sklamaní. S tánek s chřestem tam byl jenom jeden, stánky s občerstvením po pár hodinkách všechno balili protože jim vše došlo a program byl dost chabý.

To by ještě nebylo to nejhorší, ale za stejný pruběh slavností v sobotu, kde jedinou vyjímkou bylo, že místo tuctové jedné kapeli tady měl vystupovat trošku známější zpěvák, chtěly vybírat hned 100 korunové vstupné. Mě b tak trošku zajímalo za co... Za to, že zachvilku neměli co občanum nabídnout ? Za to, že na to nebyly absolutně připraveni a každý odcházel zklamaný a ještě o stovku chudčí ? BYlo to celkem chabé...

pořádná dovolená

27. března 2013 v 10:57 | Silmarilli
Mám užasnou a krásnou novinku, tedy hlavně pro mě. Už máme za sebou s přítelem dvě léta, která jsme ceá prožily spolu. Za chvíli spolu budeme tři roky a pořádná dovolená prakticky nikde. Nebyly na to finance, díky našemu společnému soužití, kdy jsme se prakticky učili jak spolu žít a tak jsme to pořád dokola odkládaly. Výlety po chatách atd byly,ale nic na co by jsme se tak strašně moc těšili.

Letos to mu však bude jinak. Díky užasným kamarádum máme možnost s nimi s trávit užasných čtrnáct dní u moře. Pravda nebudem na té dovolené sami ale nás by to asi ani moc nebavilo, oba jsme dost společenští, takže , tohle je pro nás to pravé.
Navíc ani jeden z nás dvou na vlastní oči moře ještě neviděl a o to víc jsme z té naší dovolené nadšení. Jedeme sice až v srpnu,ale už ted řešíme co si sebou zbalíme atd. :)

Já vím, čím víc se na to budu těším tím věčí šance, že se to všechno pokazí, jenže , nemužu si pomoct. Jsem z toho tak nadšená. Poprvé u moře a ještě tam budeme spolu a se svými přáteli. Oni jezdí už tři roky po sobě, díky známím,které tam amjí. My jsme ještě neměli tu možnost! A víte co mi nahrnulo slzy do očí? když nám postupně volali kamarádi,kteří se dozvěděli,že tam letos pojedeme s nima a nadšeně nám hvízdaly do telefonu,že je to super:)

změna

26. února 2013 v 17:38 | Silmarilli
Je zvláštní jak se měníme. Jak se mění to co nás zajímá. Když jsem zakládala tento blog, spíš zaměřený na fantasy obrázky. Na gothic obrázky atd. Pak jsem k tomu začala přidávat věci , které se zaměřovaly na Anorexii a Bulímii, sebepoškozování, týrání zvířat a pod.


Ve výsledku k fantasy obrázkum se už v podstatě vubec nevracím a k těm dalším věcem občas pořád jo. Pak se všude začalo oběvovat takzvaná " vykecávací technika" a jíá zjistila,že je to ten nejlepší zpusobom. Přibýval tu jeden článek za druhým o tom jak sama jsem se cítila. Plno pocitu nepominulo, jenže víc než stěžovat si mě ted baví přidávat knihy, které jsem přečetla. Muj osobní nazor na ně a vést si tak svuj čtenářský deník.


Víte co je strašně zajímavé? Tolikrát bych sem potřebovala něco napsat. Uklidnit se a vyčistit si tak hlavu. Jenže to nikdy neudělám. Poslední dobou vždycky když to potřebuju, tak nejsem sama. A co mám lidem kolem mě říct : " mohly by jste mi tak na pul hodky dát pokoj , odejít třeba do kuchyně já si potřebuju něco napsat a hned jsem zpátky." - to by nejspíš neklaplo!

Jestliže se chováme k lidem podle toho,kdo jsou, škodíme jim. Jestliže se k nim chováme podle toho,jací by mohly být,pomáháme jim dosáhnout na jejich limity.

5. února 2013 v 13:43 | Silmarilli
Zatím co posledních několik let, tři možná čtyři, jsem tak tvrdě dřela a cítila jsem se dobře, ted je to všechno pryč, jako když mávnete kozelnou hulkou. Tolik jsem dřela abych ten život měla veselejší a né pořád ty pubertální výlevy smutku, kdy se oháním pocitama,že jsem na všechno sama a že mě nikdo nemá rád.
Z části si za to mužu sama a z části i moje maminka. Mám jí ráda, bohužel k mé smule je to veliký pesimista a tak i když to tak nemyslí, po pár hodinách strávených v její přítomnosti, člověk začne pochybovat pomalu o všem. Nemá smysl s ní něco řešit, všechn o vidí tak proklat černě!

Jako třeba když jsem jí tenrktá řekla,že jsem shodila pět kilo.Měla jsem z toho šílenou radost " Hned to budeš mít zpátky, uvidíš "! Byla její odpověd. Tak moc mě to mrzelo. Měla jsem radost ze své pevné vuli. A tak je to pořád. A ve všem.

Nejhorší na tom všem je,že to nemyslí ani v nejmenším špatně, chce mě prostě jenom připravit na možnost,že to nejspíš dopadne všechno špatně! Co je horší, že si neuvědomuje jak moc to dokáže kolikrát člověka ranit. Ani neví jak moc se v tomhle snažím být odlišná. Pořád myslet i na tu lepší variantu a všechno dělat s nadšením. S obrovským nadšením.

Někdy to prostě ale nejde. Snažíte se, všechno vidět v tom lepším světle a máte co dělat sama se sebou aby jste se v té myšlence udržely. Pak příjde někdo takový a totálně vás odrovná a vám nezbyde nic jiného, než oči pro pláč!

Občas je to s ní těžké ale na druhou stranu s kým to těžké není ?

Jsem tvrdohlavá jako beran a to je možná problém

24. ledna 2013 v 19:36 | Silmarilli

Muj přítel by o mě možná řekl,že bych se hlavou tak dlouho pokoušela prorazit zed až by nakonec zed ustoupila bokem aby mě nechala projít.
UVědomuji si ,že to kolikrát jistě není dobrá věc a taky si uvědomuji,že jsem si tím často zkomplikovala život, nicméně co by to bylo za život, kdyby jsme si o něm nemohly rozhodovat sami?
Jako malou se mě každý snažil řídit. Namísto abych sloužila jako miloučké autíčko, co mají vaši prarodiče a které je poslouchá, muj motor zavelel vždy na protest a já se vydala přesně na opačnou stranu. Když na mě křičely zabrzdi , já se rozjela, nohou sešlápnutý pedál plynu a frčela jsem jako o život. A samozřejmě i naopak!
A tak se moje osobnost pomalu vybarvovala a ze mě se stal snad ten nejpaličatější člověk na světě. Není to o tom,že bych za každou cenu měla mít u všeho pravdu. Spíš, když mi někdo řekne neskákej z toho okna, vytočí mě to natolik ,že just skočím!
Prostě nenávidím,když se mi někdo snaží poroučet, vnutit mi své názory a řídit muj život. Myslím,že jsem dost stará na to abych se dokázala rozhodnout co sama uznám za vhodné. A pokud ne, budu to já kdo si zkazí život. Mnohem víc bych se nenáviděla kdybych si ho nechala zkazit vuči nekomu.Žijeme jen jednou a navzdory pochmurným náladám a výbuchami vzteku či plačtivým večerum, kdy mám hlavu zabořenou do polštáře a ráno bych ho mohla ždímat, jak je nasáklí mými slzami, by jsme nad svým životem neměli zanevřít. Až se jednou ohlédneme do minulosti, co chceme vidět. Smutnou, věčně uplakanou holku, co má ze všeho strach a nikdy se nerozhodne proto co sama chce ze strachu,že by mohla někomu ublížit? Nebo věčně usměvavou a laskavou holčinu,která se navzdory všemu snaží mít ráda život a mít nad ním určitou kontrolu. Holčinu,která je i trochu sobecká a díky tomu si dokáže urvat náké to štěstí? Já bych se vsadila,že každý by chtěl jednou vidět tu druhou variaci. Tak nad čím všichni přemýšlíte? Zvědněte se a běžte něco dělat. Užíjte si život dokud to jde ....jdednou muže být pozdě

Upřímnost

23. ledna 2013 v 13:24 | Silmarilli
Víte co je nepochopitelné? Že jsem si Blog založila aby mi pomohl.A taky to udělal. Byl mi nápomocen. Měla jsem komu se svěřit, komu se vyplakat a u koho jsem měla jistotu,že mě poslouchá a já mužu žvatlat pořád dokola. I kdybych stále opakovala jednu a tu samou větu tak on bude pořád poslouchat.
Tak mi řekněte proč najednou nedokážu být upřímná ani ke svému blogu?? Proč přemýšlím nad každou větou abych náhodou nenapsala něco nevhodného. Proč sepíšu scela otevřený článek o problémech, o starostech a o tom co se mi stalo a přitom si poplaču a mám nutkavou potřebu ho zveřejnit aby ze mě vše odplavilo, přesně jako dřív, ale na místo toho ho smažu, protože se cítím provinile.
Mohu být vubec upřímná někde, kde mám strach kdo všechno to muže zjistot a číst? Díky pár mým životným omylum o tom tady ví víc lidí, než by mělo a já se s tím nemužu vyrovnat. Zakládala jsem tyto stránky na základě anonymity, která se mě postupem několika let pomalu odhalovala a já ted vlastně ani nevím, kdo si to čte a kdo ne.
Existujou prostě lidi u kterých je lepší když nic neví. Akorád by Vám život ještě víc ztížily, takže mám jen pár možností.
Nevím ještě jak to všechno dopadne, protože potřebuju pro sebe náké utočiště! Každopádně tenhle blog nikdy nesmažu. Je v něm kousek mého srdce!

Všeho nej!!!

31. prosince 2012 v 14:10 | Silmarilli
No nevim jestli si to vubec někdo přečte, ale chtěla bych vám popřát krásného Silvestra, krásný nový rok a at je lepší než ten předchozí :) Prostě do nového roku všeho nej, přeji všem :)
Článek je přednastavený, protože opravdu v den kdy se tento článek zveřejní, nebuddu mít nejspíš na kompl čas, takže aby to tu nechybělo. Ještě jednou všeho nej všem :)

A když vydržíš až do včera nepapat, tak uvidíš zlaté prasátko

24. prosince 2012 v 15:57 | Silmarilli



Vánoce..v pořadí mé sedmé tady na blogu:) Jako každý rok kdy tu žvatlám o tom proč mám vánoce ráda atd. A jak vám přeju aby se vám splnila vaše přání to letos nebude jinak :)
Sedím tu u počítače sepisuju článek, popíjím horké kakao a přitom jedním očkem pokukuji po nazdobeném bytě a stromečku vedle mě. Miluju tuhle atmosféru.Miluju procházet se posledních pár dní před Vánocemi městem a pozorovat shon lidí,kteří na poslední chvílku dokupují poslední dárky pod stromeček. Někdy mezi těmi lidmi běhám i já !
Vím , je smutné,že pro věčinu lídí už nejsou Vánoční svátky to co to bylo dříve, ale spíš jen nekoneční shon a utrácení majlantu peněz za dárky,které se stejně nejspíš víc jak polovině obdarovaných vlastně ani nelíbí.
Snažím si v sobě udržet takového toho dětského ducha vánoce. Neříkám taky bolí mojí penženku nákupy dárku,ale potom se to snažím vygumovat z hlavy a užít si to! Miluju to čekání ( i když posledních pár let marně ) na sníh. Jestli aspon letos budou bílé vánoce. Miluju ty rozjařené očka když někomu dáte dárek,který si tolik přál! Miluju všude blikající světílka. Ruzně barevná , jedno barevná. Tolik je blbustek na Vánoce !
Neměla bych se tu tolik rozkecávat. Za chvilku budu muset připravovat zbytek dárku,které ponesu ještě za chvíli k rodičum. Takže bych VÁM všem chtěla strašně moc popřád všechno nejlepší k Vánocum 2012.Hodně štěstí , zdraví a at najdete pod tím vaši stromček,přesně to co jste si přáli! Chtěla bych aby jsme tu o příštích Vánocích byly zase :) tak at se vám nikomu nic nestane a nezapomente ...musíte vydržet nepapat at uvidíte zlaté prasátko!

Jedním slovem - unava

22. prosince 2012 v 23:08 | Silmarilli
Každý kdo mě zná tak by vám vyprávěl o tom jaký jsem blázen. Jak miluju Vánoce a tyhle svátky. JAk si užívám Vánoční shon. Jak s očekáváním sleduju lidi,kteří na poslední chvilku hledají poslední dárky. Zdobení Vánočního stromečku a celkovou výzdobu kam se podíváte. A i když už na ježíška nevěřím miluju pohled na stromeček a podním dárky. I kdyby v každém byl jenom text,že vánoce jsou super, tak bych to milovala. Nejde o ty dárky,ale o ty pocity a o tu krásu.
Letos je to jiné. Všechno tohle nadšení z velké části prožívám,ale letos k tomu ještě něco jiného. Tak nějak na mě dolehla určitá tíha a já se cítím vyčerpaná a jak na pokraji sil. Témeř každý večer padá do postele unavená a okamžitě usínám. Ráno vstávám jak kdybych spala sotva desetminut a tak to ted probíhá každý den. Mám pocit,že nic nestíhám a cítím se i psychicky vyčerpaná. Přítel už hovoří o tom,že je to se mnou k nevydržení. Jsem večně protivná a podrážděná. Sebemenší blbustka mě dokáže tak strašně rozčílit.
Nevím proč. Proč zrovna letos. Ale už aby to bylo za mnou a já se cítila po dlouhé době opět v plné síle a pohodě. MOžná to bude až po mích milovaných Vánocích....Kdo ví

time

8. prosince 2012 v 10:22 | Silmarilli
Je strašné jak čas neuprosně žene do předu! Co si pamatuju tak za těch pár let co jsem tady na blogu o tomto tématu nebudu hovořit poprvé! Opět mě tíží to,že nestíhám absolutně nic, měla jsem tolik plánu a tak hezky promyšlené jsem to měla. Nakonec jako vždycky mi to absolutně nevychází.
Mám tolik knížek,které bych si chtěla přečíst a samozřejmě než se k těm knížkám vždycky do kopu, tak vím že to jen tak nestihnu. Mám jich ted doma pět a potřebovala bych je nejlíp do konce prosince vrátit. Což se asi nestane , protože jsem ještě nepřečetla ani tu první.
Měla jsem k tomu rozplánované i Vánoční cukroví co a jak začnu píct. Ted jsem měla být ve stádiu nákupu surovin. Ještě jsem si ani nevybrala co přesně to budu péct. První adventní neděli jsem si udělala v uterý večer, protože přitom spěchu jsem na to uplně zapoměla. Nemluvě o tom,že mám koupený jenom jeden dárek.
Jediné z toho co jsem opravdu chtěla stihnout a stihla jsem je předvánoční uklid. Vygruntovala jsem si byt a umyla jsem i okna. Musela jsem přemluvit přítele abych mohla vyhodit zbytečnosti,které schováváme se slovy - " co kdyby se nám to mohlo někdy hodit ". Takže jsem vyhazovala dva obrovzské pytle bordelu. Z toho mám opravdu radost.
Jinak absolutně nic pořád práce a doma pak uklízím a pořád někde lítám...

Vánoce? už se blíží

1. prosince 2012 v 8:07 | Silmarilli
a je to tady. 1.posince :) včera večer u nás bylo slavnostní rosvícení vánočního stromečku a tím se zahájil první adventní víkend :) Za chvilku už tu sou :) Užila jsem si tu atmosféru ted si pujdu ještě vyzdobyt řádně svuj byt a pak už jenom nákupy dárku a čekání na vánoce :) No jako obvikle si přeju aby Vánoce byly u nás na sněhu,ale už ted tomu přestávám věřit ...I když by to byl po tolikati letech krásný zážitek :)

" Dospělácký" život

17. listopadu 2012 v 15:36 | Silmarilli
Jaká Ironie osudu,že se celičký muj život bojím stáří,že to nezvládnu a přitom se do těch " dospělích" věcí vrhám po hlavě. Zatím co věčina vrstevníku řeší,kde je nejlepší chlastačka a kde se nejvíc ožrat,nebo jestli si mají koupit halenku,mikinu já řeším aby jsme měli za co si nakoupit jídlo,aby bylo na nájem.
Jeden den jsem si říkala,že bych s tím " dospěláckým" životem měla trošku spomalit,vždyt už tak si s plno lidma nemám co říct,jsem uplně na jiném levlu života! Na místo toho už přemýšlím o hypotéce aby jsme mohly s přítelem žít ve svém .
Mám pocit,že jsem za posledních pár měsícu svého života prudce zestárla. Přemýšlím o nejlepším pracím prostředku, co budu vařit o víkendu- občas z toho šílím .
Já vím nemám naříkat,nikdo mě od rodiču nevyhodil a já si tenhle styl života vybrala sama. Jsem s ním i celkem spokojená,jen mi občas přelítne přez nos takováhle nálada.
Občas si říkám,že jsem byla tak bezstarostné dítko a ten život jsem si řádně neužila! Já vím ,třeba moje maminka v mích letech už mě vychovávala, já si neumím představit,že bych ted měla mít dítě, na to si připadám ještě nevyzrála. Mám o kupu starostí mín než měla ona a přitom z toho dělám kovbojku.
Možná potřebuju jenom něčím rozptýlit ..dostat se z toho stereotypního života

Sherrilyn kenyonová

10. listopadu 2012 v 20:49 | Silmarilli

Opět Vás tu všechny zdravím ! Narazila jsem na užasnou věc. Kdysi jsem četla knížku Noční rozkoše od Sherrylin Kenyonové. Při mé smule to byla jediná její knížka,která byla u nás kdy vydaná! Několikrát jsem se snažila dopátrat se dalších jejich děl, ale pokaždé jsem na nic nenarazila. Tentokrát jsem ovšem oběvila blog,který založily nadšenci její prácí a překládají tam její díla a je možnost si je i stáhnout! Popřípadě zaslat e-mail a oni vám to na něj pošlou!Já vím není nad to lehnout si s knížkou a nebo někam vyrazit a číst si jí po cestě,ale pro její fanoušky lepší než nic http://sherrilynkenyon.blog.cz

Žít vteřinou okamžiku??

28. října 2012 v 20:09 | Silmarilli
Od jisté doby, se snažím svuj život řídit ruznými hesly. Jsou to pro mě takové motivace abych zase nezklouzle k těm nepříjemným věcem. Občas mě sice napadá,jestli bych se neměla líp,kdybych se na to prostě vykašlala a žila vteřinou okamžiku,jenže když si vzpomenu kam až mě tohle chování zavedlo, stojím si za tím,že opravdu ne!
Nesmím od svých zásad uhnout ani o píd,nebot bych v to ztratila duvěru a nevím jestli bych se dokázala vydat zase tou samou cestou.
Jsou to jednoduché zásady jako třeba : Nikdy o sobě nesmíš pochybovat- I kdžy mi občas ujede pár negativních myšlenek musím se zavčas okřiknout a myslet na to,že jsem to udělala proto, protože jsem tomu v ten daný okamžik naplno věřila a tak to má být. Na vše se snaž nahlížet co možná nejvíc pozitivně to jde - zní to zvláštně a občas si připadám i trošku hloupě,když vykřikuju že něco je fajn ,protože a bla bla bla a přitom spíš převažuje to zlé. Jenže tak dlouho to omílám až tomu snad začínám i věřit. Nikdy nespoléhej na ostatní - Tak tohle se mi dodržuje hodně těžko. Je to něco kdy často sejdu z " cesty" protože jsem typ člověka co má rád vedle sebe oporu. Co rád věří v to,že ho má někdo opravdu rád a bude za něj bojovat. Nikdy nedávej klukovi možnost aby tě zlomil, vždy si vzpomen,že ti za to nestojí- Tohle je možná to nejproblematičtější. Vždycky mi to vycházelo,jenže pak jsem pochopila proč. Žádného kluka ač jsem ho mohla mít ráda sebevíc,jsem si k sobě nepustila. Jasně blábolili jsme a bavili se spolu,ale nepustila jsem si ho přez ty bariery vystavěné kolem mého srdíčka a zjištuju,že mi tak bylo líp! Jeden se totiž oběvil. Ted s ním bydlím a tak moc jsem mu otevřela své srdíčko,že mám občas pocit,že se mi houpe jenom na uzkém provázku a každou chvilku mi ho muže na dobro ukrást! Jasně byl to ze začátku krásný pocit a svým zpusobem je i ted. Bohužel si až příliš uvědomuju svá rizika. Nehledě na to,že kvuli tomu začínám veškeré mé body porušovat!
Jsem jako poblblá pubertačka, a to jsem si myslela,že touhle fází života jsem si už prošla a zvládla jsem ji - v tomhle směru- výborně!
Muj problém je ten,že svá stanoviska musím držet podkontrolou,v momentě jak povolím tak už to pojede z kopečka. Vím to! A zastavit to jde jen velmi těžko a mám strach,že už byhc znova neměla sílu na to se z toho dostat! Co když už bych to podruhé nezvládla? Moc živě si uvědomuju jakou práci a usilí jsem musela vynaložit po prvé....

" škatulka"

25. října 2012 v 17:51 | Silmarilli
Když jsem mimo domov a mimo počítač ,napadá mě tolik věcí ,které bych tu chtěla napsat. Tolik témat ke kterým bych se chtěla strašně moc vyjádřit.Bohužel , když přijdu domu a usednu za svuj počítač, mám poněkud vykouřeno! Vím o čem jsem chtěla psat,jenže nemužu seřadit ty správné myšlenky aby ten článek vubec dával smysl!
Nechci tu jen tak plácat. Chtěla bych aby mé články dokázali vyjádřit mě a mé pocity, nic méně zatím se to vyvíjí uplně opačně.No aspon mužu říct,že to jde pořád z mé hlavy takže to já jsem,ale ne taková jaká bych se tu chtěla předvést.
Je vlastně zvláštní jak snadno se dá zaškatulkovat lidi do ruzných skupin.
Tak třeba, když příjdu do práce nebo do nového prostředí, všichni mě tak nějak odstrkujou v domění,že jsemten typ,který je pověstný svou slušnákovskou povahou. Taková ta užalovaný holka,která musí jed podle těch zařazených pravidel a nesmí u píd odstoupit. Mé opravdové kamarádky a kamarádi mají o mě zase představu,že jsem pravý opak. Holka,která se chce jenom bavit, háže vtip za vtipem a je veselejší než sluníčko. Pravidla? Na co.... Lidi z kterýma si převážně píšu mě mají zase za strašně inteligentní stvoření a hlavně děvče,které porozumí druhým a umí poradit a vyslechnout. Namísto toho chytrá? Čeština to absolutně neovládám,počítám,že i v tomhle článku bude víc chyb,než mám prsty na rukou.Navíc jsem hloupá jak broky , jenom přikyvuju když mi někdo něco vykládá a používá, pro mě, ty neznámá slova co vubec netuším co znamenají.
Zatím co veskutečnosti to nechápu, nikomu jsem nedala , aspon né vědomě, podnět k tomu aby si mě zařadil do náké skupiny. Je to zvláštní ,ale nejmín se mi líbí pověst slušnačky a to proto,že mě často neberou do party. Bojí se,že bych je snad práskla nebo co...Je to těžké,bohužel té " škatulky" kde jste zařazení se jen tak nezbavíte...
 
 

Reklama