moe vykecávky

halloween

17. října 2012 v 18:36 | Silmarilli
Svátek Halloween pochází od Keltů. Svátek se slaví, ještě před Kristem. Halloween vznikl mezi starokeltskými kmeny v dnešní Velké Británii, Irsku a severní Francii. Pohané věřili, že fyzický život začíná zánikem. Proto slaví právě v tento den, protože věří, že 31. Října a 1. Listopadu, protože tady toto datum začíná období chladu, tmy, rozpadu a smrti. Keltové uctívali božstvo Samhaina (Samhain v překladů znamená konec léta).

Miluju tento svátek a strašně mě mrzí,že se neslaví u nás. Píšu to tu sem už šest let a za tu dobu si za tímhle názorem stojím. Mrzí mě ,že místo toho máme dušičky. Podle mě v podání Halloweenu je to víc zábavnější. Jasně vím,že je to svátek,kdy si všichn i vzpomeneme na své zemřelé a jdeme zapálit za ně svíčku,ale tím že nad nimi budeme truchlit a akorát si víc připomínat fakt,že už tu s námi nejsou,není lepší to využít líp? Převléct se do ruzných masek a chodit z dětmi od domu k domu a dětem udělat radost. Nebyl by to hezký pohled,kdyby jste se se svým dítkem vydali do ulic převlečeni do ruzných masek a všude se to hemžilo taky převlečenými bytostmi? Strašně se mi ta představa líbí.... Prto si plánujeme s přítelem letos ten halloween víc vychutnat. Vydlabeme si náké ty dýně a možná si to tu vyzdobíme, už to mám promyšlené.... pak sem možná dám náké fotky :)

starosti

15. října 2012 v 18:49 | Silmarilli
Je zvláštní jak rychle některé věci plují....Před pár lety tu bylo tak živo...tolik lidí sem chodilo,s tolika lidma sem si vyměnovala své názory i když mnohdy nestály za nic a ted ? Mrtvo! A co je zvláštní? Svým zpusobem se mi to líbí....Mohu to stále psát jakoby si to četla horda lidí,ale ten pocit toho,že je to zase jenom soukromé....
Možná mě to naplnuje víc než by mělo..Dobře,přiznám se. Trošku by mě těšilo,kdyby mi sem občas přibil nějaký ten komentář k mé tvorbě,to by ale potěšilo asi každého. Budu to už psát nejspíš po stopadesáté - mě to určitě nevadí :)- když se zahledím do svých starších článku...chce se mi nad některými věci smát. Ano neměla bych zapírat své názory,protože bych ve své podstatě zapírala samu sebe,ale některé problémi s kterými sem se mordovala.. a pomalu mě to přišlo jako otázka života a smrti. Je to prostě usměvné. Navíc ty starosti k tomu věku prostě patřily. Stejně jako až za pár let budu koukat zase na tyhle články,bude mi to připadat usměvné.
Plno mích myšlenek tu bylo zprávných,jen bohužel špatně z formulované...Budu tak nejspíš psát pokaždé,když budu mít trápení a budu ho chtít rychle ze sebe vyklopit.
Šest let... je možné,že už tady , na těhlech stránkách,jsem šest let? Strašně to letí...

kam jsem se asi zatoulala...

20. března 2012 v 16:50 | Silmarilli
Dlouho jsem se tu neukázala. Hraje v tom možná roli fakt,že jsem si konečně našla práci a nějak si nemužu zvyknout znovu na ten dení režim. Hlavně doma s přítelem nemáme net,ale už ho v brzké době plánujeme. Hlavně v období,kdy už překlenu tu tříměsíční zkušebn í lhutu abych věděla,že ten net z peněz utáhneme ...atd atd... máme ted hodně placení,ale hned jak to bude možné se tu zase ukážu

Vyždímaná

23. února 2012 v 12:23 | Silmarilli
Někdy mám pocit,že život strašně rychle letí,že ani já nemám čas. Pořád někde lítám a nezvládnu se ani zastavit abych si užila krásu určitých okamžiku. Ted mám spíš pocit,že čas sice letí,ale já to nevnímám. Jakoby to všechno šlo mimo mě. Jakobych padla do určitého stereotypu,který mě unáší jako rozbouřená řeka a já s tím nic nedělala. Každý kolem mě z toho určitého sterotypu aspon trošku odpočuje. Já nevím jak to udělat. Mám pocit svázaných rukou. Čím víc se snažím tím horší mi to všechno připadá. Cítím se unavená , nevybouřená a taková prostě vyždímaná.
Možná si to všechno jen nalhávám a ty pocity si šířím sama. Vsugerovávám si je,ale co když ne. Já chci být zase plná života , usmívat se neřešit všechno přehnaně a prostě mít ten svět zase chvilku opravdu ráda. Tak jako před pár týdny. Všechno se to nějak zamotalo.

Strach- bohužel náš častý společník

1. února 2012 v 11:12 | Silmarilli
Nevím čím to je. Možná tím,co právě čtu. Možná i to je to co mě tak trošku ovlinuje. Čtu ted hodně knihy od Monyové,protožte má vše dobře napsané a dává do toho i určitou dávku humoru,ale co mě trošku vadí,neustále tam sraží mužské pokolení. Dává trošku najevo jakoby ženy byly pořád ty chudinky,které jen doplácejí na to jaké jsou starostlivé a milující manželky či přítelkyně. Nakonec si začnou přikládat duvody,proč by stále měli zustat s tím oným mužem,který pro ně byl značkou : ideál. Nazávěr dojdou k faktu,že je to zbytečné a začnou si hledat milence.
Jednou v noci,když jsem nemohla spát a přemítala jsem si děj v jedné z jejich knížek,tak mi něco došlo. Začala jsem mít strach z budoucnosti. Podívala jsem se vedle sebe a spatřila ten roztomilí kukuč do kterého jsem se zamilovala,jenže najednou jsem si nebyla jistá,jestli je to právě on s kterým chci zestárnout. Jestli jednou nebudu litovat toho,že jsem zustala s ním. Milujuho to ano ,ale je opravdu ten pravý pro mě?
Vím,že hádky ke vztahu prostě patří,ale když to tak přemítám,mám strach aby se to jenom nestupnovalo a já se za pár let nedočkala stejného osudu jako jedna nejmenovaná hrdinka s knihy od paní Monyové.
Všeobecně mám strach ze stáří. Bojím se dne kdy se vzbudím, podívám se zrcadla a uvidím tam kupu svých vrásek. Bojím se dne až jednou budu mít děti a ty odrostou a už mě nebudou potřebovat. Bojím se dne,kdy možná dojdu k závěru,že jsem uplně sama. Já vím,jsem mladá a na takové myšlenky mám moře času,ale je to něco z čeho mám opravdu strach!

štastný nový rok

31. prosince 2011 v 11:16 | Silmarilli
Dnes Večer je silvestr a to znamení rozloučení se starým rokem a mužeme přivítat ten nový.Já osobně mám tenhle rok pocit,že jsem z toho celého stahaná a unevaná. Jakobych se každý den válela ve špíně a doufám,že ten nadcházející rok bude lepší.
Co pro mě tenhle rok znamenal? Hodně zklamání,hádek,špatného počasí,smutku,bolesti,ztrátu přátel ale i radosti,lásky a plno nových přátel. V podstatě si ,ale myslím,že tenhle rok mi víc vzal než dal. A tak doufám,že rok 2012 bude v mnoha ohledech daleko lepší.
Přechod do nového roku nejspíš pojmu jako plno mích vrstevníku a to v podobě opíjení s přáteli a mím přítelem. A doufám,že ten konec roku řádně oslavím.
Musím se přiznat,že ačkoliv se na nový rok těším,mám trošku obavy co všechno mi přinese. Mám už dost hadrkování kolem určitých věcí a doufám,že at to bude cokoliv tak mi to dodá sílu abych to nějak dopracovala zase do konce a abych všechno zvládla.A jak budete trávit silvestra vy ?

a Mimochodem přeji všem krásný a štastný nový rok. :)

Vánoce už jsou tu zas

24. prosince 2011 v 11:15 | Silmarilli
Pro mě jsou už vánoce jakým si simbolem,že by rodina měla být pohromadě a měla by vládnout pohoda a mír. Letos to u mě moc nevyšlo s tím mírem. Je tu trochu víc lidí,kteří mi nepřejí ani na Vánoce klid,ale přece si nenecháme skazit náladu ne :) Už když se podívám u rodiču z okna tak na mě kouká rozvícený kostel. U našich jako obvikle mají v obíváku ozdobené koště a já se už těším domu za mím krásný ozdobeným stromečkem.
Jen aby jste tomu rozuměli,naši mají téměř dvacet let starý stromek a vypadá už opravdu strašně,proto to koště :)
Uždibuju cukroví a myslím přitom jenom na ty krásné chvilky a na to jak to večer bude kouzelné :) No abych to zkrátila,
Přeji všem krásné a štědré vánoce :)

spice girls

14. prosince 2011 v 13:40 | Silmarilli
Poslední dobou se často zaměřuji na minulost. Dávám sem staré seriály,které jsem jako dítě hltala. Staré filmy. Komentuji dětské pohádky atd. Ai proto vám sem vlastně chci dát něco o téhle dívčí skupině.Spice Girls Kdoby to byl řekl,že několik mladých děvčat , každé uplně jiné, se podaří takový obrovský uspěch.
Spice Girls byla dívčí skupina založená v roce 1994. Tvořily jí Victoria Beckhem, Melanie Vrown, Emma Bunton, Melanie Chisholm a Geri Halliwell. Patří mezi jednu z nejuspěšnějších skupin 90. let.
V roce 2007 se daly opět dohromady a natočily několik nových písní a spolu s těmi staršími,ale za to největšími hity se vydaly na turné,které ale zakončily docela brzy,protože se členkám skupiny zastesklo po rodině. A tak jejich společná kariéra nejspíš definitivně skončila. Některé členky se pořád věnují své solové karieře ,ale více méně se věnují modnímu prumyslu.
Je mi líto,že to takhle dopadlo. Protože spice girls jsem jako dívčí skupinu opravdu milovala. Ale i tak jsem ráda,že vubec vznikly. I když malá pravděpodobnost,že to vydrží byla už tehdy. Každá skupina,která byla uměle vytvořena dlouho nevydržela. Viz. naše česká skupina Holki :)

Tady malá ochutnávka jejich hudby :)

jak zdobím... :)

28. listopadu 2011 v 13:30 | Silmarilli
Tak slíbila jsem,že ukážu mé výtvorky na vánoční zdobení. Leží mi na stole malí svícinek,který jsem dostala od rodiču,takže ten sem nefotila,není moc hezký spíš dost kýčovitý,ale vánoce připomíná. Pak jsou tu ukázané bílé banky,které máme pověšené na oknech. Punčoška,která je připevněná na skříni a nakonec věneček,který mi ve výsledku přijde moc přeplácaný. Ale snažila jsem se a je v mích oblíbených barvách. Mám toho doma trošku víc,ale začal mi blbnout foták. Navic aby toho nebylo málo se začal trochu sekat počítač,takže se rovnou omlouvám za kvalitu :)

výzdoba

24. listopadu 2011 v 16:27 | Silmarilli
Když jsem v pondělí zjistila,že vlastně už tuhle neděli je první adventní,opadla mě šílená mánie. Začala jsem zdobyt náš byteček. Přítel ze mě šílí,že vymýšlím kravinu za kravinou, a že do bytečku tahám další a další krámy,ale já jsem spokojená. Ještě to všechno sice není hotové a než sem dám fotky tak to taky bude chvilku trvat. Třeba jsem tvořila věneček,který sem dám na ukázku. No už se moc těším až si v neděli s přítelem sedneme do obíváku s hrnkem horké kávičky a zapálíme si jednu svíčku a z každého koutku na nás bude dýchat ta vánoční atmosféra.
Tohle období miluju. Je pravdou,že z toho obchody dělají komerční frašku,ale tímhle si přece nenecháme zkazit náladu. už aby to tu bylo ...:)

Titulek článku nesmí být prázdný

15. listopadu 2011 v 10:14 | Silmarilli
Bylo velmi zvláštní narazit na blog,který několik let nefungoval a byl zrušen.Když jsem na blog.cz začínala,byl mi takovou mou inspirací. Jak už jsem psala majitelce,v některých situacích jsem ho moc kopírovala,nejspíš sem v něm viděla něco co jsem chtěla vidět i u mě.
Pak jí ho nákej blbec ukradl. Heknul jí e-mail a ukradl jí blog,který pak následovně celý smazal. nevím co z toho kdo má,že někomu něco smaže,každopádně majitelka svým zpusobem zkončila. A dnes jsem se náhodou podívala na její blog a ejhle- je tam. sice články přidala naposledy v roce
2010 ,ale mě těší,že se od blogu.cz tak uplně neodvrátila.
bylo to velmi potěšující a já si tak mohla vybavit ty začáteční časy. Měli něco do sebe.

Pokemon

8. listopadu 2011 v 15:10 | Silmarilli
Pokémoni. Nemohla jsem neodolat a musela jsem sepsat článek o tomto ( kdysi ) obrovském fenoménu. Byla jsem do tohohle seriálu jako dítě blázen. Dokonce se mnou rodiče museli jít do kina i na premieru filmu. Měla jsem i kazetu s písničkama,které měli být od " pokemonu ". Hltala jsem to.
Stráše se mi líbilo přátelství Ashe Ketchuma s Pokémonkem Pikatchu. Jako dítě sem jim možná trošku záviděla. Mít takového roztomilého kamaráda :)
A co teprve Raketáci. Pokaždé jim skřížily zvláštně cestu. Pokusily se jim zmařit jejich plány a pokaždé to dopadle přesně naopak. Ash a jeho kamarádi je vždycky přemohly.
Krásné vzpomínky. Celý příběh se odehrává hlavně o tom,že Ash a jeho přátelé se snaží najít všechny pokémony. Chytit je a vytrénovat si je.
A při hledání nákého krásného obrázku o Pokemonech sem narazila informaci,že to opět začaly dávat na Barrandově. Trošku se bojím se na to podívat. Do ted mám na to krásné vzpomínky...abych si pak neřekla-bože na co sem se to koukala?!
No Tady máte k poslechnutí asi nejznámější znělku z celého seriálu. Poslouchala jsem jí a vzpomínala na ty bezstarostné časy :)

proč vymýšlet složitý nadpis?

4. listopadu 2011 v 15:10 | Silmarilli
Mohu vám říct,hlavně těm co stále ještě studují,studujte ještě hodně dlouho. V téhle pekelné době najít zaměstnání je téměř nemožné. Začínám být mírně zoufalá několik set poslaných životopisu, několik telefonátu a osobních kontaktu od června a výsledkem je to,že jsem byla jenom jednou na zkoušku v práci,kterou mi ani nezaplatily a poslali mě domu a jeden officiální pohovor,který mám ještě před sebou. Příjde mi to hrozně nefér. Člověk ,který se opravdu snaží si něco najít je téměř bez šancí a stat mu navíc nepřispěje ani korunu. Kdežto kde jaký cikán má podporu a ještě všechno za něho platí stát. Vrcholem všeho bylo,když jsem nedávno šla s přítelem do lékárny pro prášky. Za dvoje ruzné tabletky jsme platily dvě stovky a cikánka před nama měla platit kolem pětistovky, ukázala papír z uřadu,že prostě nemá z čeho zaplatit a dostala to zadarmo. Proč by měl mít každý jíná pravidla. Proč se doprčic neměří stejným měřítkem. Bud at neplatí nikdo a nebo at platí všichni. Kde na ty léky atd. mají brát ostatní???
Český systém mě pěkně sere.... Je jak postavený na hlavu fakt

Brzy už tu budou....

23. října 2011 v 16:28 | Silmarilli
Vánoce. Tak nějak na mě za posledních pár týdnu dolehla atmosféra přicházejících Vánoc. Je to asi příliš brzy,proto bych vliv na mě přisoudila všemožným letákum,kteří výří nadpisama "Co pod stromeček".
Strašně se na ně těším. Jde mi o tu atmosféru. Jak všechno svítí a lidé jsou ve velkém shonu ze strachu,že na něco zapomenou. Já jako každý rok budu dárky nakupovat na poslední chvíli a budu doufat,že mi na všechno vystačí penízky. Někdy si říkám,že bych měla začít nakupovat za včas abych se ušetřila těch nervu,ale pak už by to asi nebylo ono.
A jako každý rok si už ted přeji na Vánoce sníh. Já už si snad ani bílé Vánoce nepamatuju. Už nejmín pět let tu sníh na Vánoce chybí. Každý rok si to přeji a každý rok se mi to bohužel nesplní. Tak uvidíme. Třeba právě letos po tom všem mi svět ukáže ,že mě má rád a nadělí mi " pod stromeček" kupu sněhu za okny :) Uvidíme až 24 . prosince :)

Smrt jako muj dení chléb?

18. října 2011 v 13:15 | Silmarilli
Tenhle rok mám pocit,že se kolem mě smrt točí až příliš často. Strašně moc známích - teda aspon na muj poměr - zemřelo. Možná to pro někoho není moc ,ale mě se nikdy nestalo aby jich bylo tolik a to tenhle rok ještě nekončí. Z toho mě jímá hruza.
Prvně to začalo kamarádem,kterého jsem už roky neviděla,ale kdysi jsme k sobě měli docela dost blízko. Pak mé kamarádky bráška. Znala jsem ho párkrát jsem se s ním ně+kde potkala trochu jsme třeba spolu chlastaly a o to je to možná horší. Pak Od mého přítele maminka. Což pro ěm asi byla největší rána. Článek o ní už tu je. Byla užasná. Je strašné navštívyt jeho rodinu. Cítíte,že tam prostě někdo chybí.
Pak Bratruv kamarád. Byl o ročník výš. Já ho znala jenom od vidění,ale i tak. A končí to mé dobré kamarádky tatinkem. Taky umřel na rakovinu. Jenže on ten boj celkem vzdal už když se to dozvěděl. Na mé poměry je toho letos už moc. V mém životě nikdy smrt nehrála velkou roly. Vždycky když jsem viděla ve zprávách kdo ,kde a jak se zabil říkala jsem si . To se mi nemuže stát. Tady prostě ne.
V hloubi duše jsem věděla,že se to stát muže,ale záměrně jsem k tomu byla hluchá. Proč se zaobírat něčím co se nestalo a stát se muže?
Jenže ted se to všechno stalo. Doufám,že do konce roku budu mít už klid. Rok 2011 je pro mě rok smutku. Tři lidi jsem znala docela dobře. Člověk když vždicky chodí kolem pohřebního ustavu a vidí tam vyvěšené náké parte. Z koro se ani nezastaví. Nevěnuje tomu pozornost. Přece ho neznal. Ale ted jsem si zažila na vlastní kuži jaké to je vidět parte někoho,koho opravdu znáte. A tolikrát. Není to zrovna příjemný pocit

zvláštní, divný,normální?

13. října 2011 v 11:00 | Silmarilli
život je zvláštní. Jiné slovo asi pro život nemám. I když....zvláštní ...co to vlastně zvláštní je ? Když o někom řeknete ,že je zvláštní co tím vlastně chcete říct? 6e je divnej? A pokud ano tak co je to divnej? Kde končí ta pomislná hranice mezi normalitou a divností. Je vubec někdo z nás normální? A jaká je definice slova normální?
Když mi někdo řekne,že jsem divná, ze srandy ho opravím se slovy,že jsem zvláštní,protože to z ní líp,ale jaké je oduvodnění toho ,že někdo někomu řekne,že je divý a nebo zvláštní. Jaké chování?
Evidentně jsem si zase začala hrát se slovíčky,napadlo mě to včera,kdy jsme se s přítelem předháněli kdo je divnej a kdo je zvláštní. Taková slovní přestřelka.
Ale kde jsem to byla? Ano u toho,že život je zvláštní. Dělejme,že všichni víme co to ta zvláštnost je at mužu mluvit o tom co jsem opravdu chtěla říct. A to že zvláštnost života nás občas zavede do zajímavých zákoutin. V životě by mě nenapadlo,že se tak brzo osamostatním. Poslední dobou čím dál víc přemýšlím o tom,jestli jsem neudělala chybu. Vždycky jsem byla o něco napřed než mí vrstevníci,ale zahodit v devatenácti téměř bezstarostný život a vrhnout se do víru zodpovědnosti mi ted příjde trošku hloupé. Řeším věci,které bych asi ještě řešit neměla. Ano za dob kenerace mé maminky to bylo normální ,ale né ted. Mám pocit jako bych o něco z části přišla. O kus takového mládí. Nelituju toho,že jsem to udělala. Svým zpusobem jsem opravdu štastná a taky nechci litovat rozhodnutí,které jsem udělala a které by se strašně špatně vracelo zpátky bez většých následku. Jenže,pořád si řikám,kde bych ted byla kdybych žila pořád s rodiči. Je to snad muj poslední kluk v životě a s tímhle zestárnu. Na jednu stranu mě to děsí. Už nikoho jiného nepoznat . Na druhou stranu štastnější s ním už ani být nemužu.
Mám v hlavě strašný bordel

Minulost

20. září 2011 v 14:41 | Silmarilli
Když jsem začínala s blogem bylo mi čerstvě 14. Zhruba dva měsíce před založením jsem narozeniny slavila. Je to pro každého pubertáka velmi těžké období a já jsem nebyla vyjímkou. Nikdy ačkoliv jsem nad tím často přemýšlela,tak jsem tu věci nepsala do uplných detajlu,protože ačkoliv je svět internetu docela obrovský,náhoda je blbec a jsou určití lidé,kteří by to nepochopily.
Tehdy mou velkou inspirací byla blogařka,která zhruba po pul roce mého založení s blogem tak trošku nedobrovolně skončila. Někdo jí ho smazal a jí se to už nechtělo budovat znovu od základu,ale její blog si pamatuju do dnes jmenoval se zh666.blog.cz. Hrozně sympatická holčina a hlavně strašně originální a zvláštní.
To ona mě tak nějak inspirovala k tomu jakou podobu jsem blogu hodila... muj první obleček na mém miláčkovy vypadal zhruba takhle:
v té době jsem všechno hrozně prožívala a byla jsem na své stránky hrozně pyšná. Hodně jsem se zaobírala věcma,kterým jsem moc ještě nerozuměla,jako byla Gothika atd. proto na mém blogu naleznete kolikrát i nesmyslné staré články!
Řekla bych,že jsem si tu začala rozvíjet svojí osobnost. Učila jsem se aspon někomu svěřit,protože jako člověk jsem byla strašně neduvěřivá. Ted jsem možná až trošku naivní,ale nevím co je lepší. Začala jsem tu vypysovat svoje pocity a emoci. Svoje problémy.
Začala jsem se hodně zaobírat tématikou týrání zvířat,deprese a sebepoškozováním. Nechyběla tu ani anorexie a bulímie. POdle mě tohle všechno jsou problémy o kterých by se mělo mluvit.
Sebepoškozování a deprese jsem tu řešila hlavně kvuli sobě....tak nějak jsem si možná chtěla dokázat,že je to blbost a že bych toho možná měla nechat. Je to už téměř 6 let a ještě jsem toho uplně nenechala.
Ale zpět k blogu,začala jsem tu poznávat plno lidí,kteří mi hodně dali. Jedním z nich,který vlastně ještě funguje je www.defendre-sa-vie.blog.cz/ - Rieuse. Sice už poněkolikáté změnila blog a tak podobně,ale pořád se tu pohybuje a mě to tak nějak hřeje na srdíčku,protože ti nejstarší přátelé jsou nejlepší :) Po získání několika užasných přátel jsem změnila opět vzhled blogu .

lídé,kteří si to nezaslouží odchází až příliš brzy

15. září 2011 v 13:14 | Silmarilli
Někdy by mě zajímalo,jak smrt vypadá. Vidíte světla v tunelu,jak to ukazují často ve filmech? Nebo se k vám snese anděl,který vám podá ruku, aby vám pomohl bezbolestně odejít? Nebo prostě jenom umřete a pak už nic. Jen tma.
Dnes ráno mému příteli umřela maminka. Dlouho očekávaný a přitom tak obávaný den přišel. A i když to všichni tušily strašně dlouho,pořád všem hraje v hlavě několik vět. Proč ted? proč tak brzo? Proč zrovna ona? I přez to,ale na ní muže být každý právem pyšný! Vždyt bojovala s rakovinou necelých deset let. V mích očích je hrdinka,protože tak dlouho oddalovat nevyhnutelný konec,je podle mě dar. Byla opravdu silná žena! A jsem ráda,že jsem měla tu čest jí poznat. Jednou bych chtěla být taky tak silná.
Nevím co víc k tomu napsat. Ani nevím,jestli je správné,že to tu takhle rozebírám. Ale záchvaty pláče už mám za sebou. není moc příjemné když vás zbudí telefonát,ve kterém vám přítelk oznámí s pláčem,že mu umřela ta nejmilejší bytost na světě. Už bych zase plakal. A i přez to jak moc se kárám,že musím být silná,už k vuli němu....

Jak se vede?

4. září 2011 v 14:39 | Silmarilli
Jak se tu máte? Dlouho jsem se tu řádně neozvala. Snažím se udělat něco se svým mizerným životem a zatím je to uspěšné. Aspon doufám.No,jak bych to jenom mohla zhrnout.
Ztratila jsem toho vživotě opravdu hodně a přestalo být pro mě smyslem řešit něco co evidentně nikam nevede. Proč bych měla pořád bojovat jenom já? Možná toho budu zase za čas litovat,ale ted si užívám toho,že jsem konečně k něčemu dospěla a jsem s tím spokojená
Plno lidí se zpoléhalo na to,že bude všechno v pořádku,že se všem omluvím -možná chvilku i odprosím- a bude zase všechno v pořádku. Toho jsem už,ale měla dost.
Chtěla jsem s tím něco udělat už dávno,ale chyběla mi odvaha a ted jsem to udělala. A i když jsem přišla o spoustu lidí ti nejvěrnější zustaly a za ty jsem štastná a vděčná. Aspon u nich vidím to pravé přátelství,které sem celá léta možná cpala do těch nepravých lidí,ale to už je minulost.
Někdy je možná nejlepší otřepat se a rozloučit se se všemi a počkat,kdo vása pochopí a kdo vás pošle někam....
No zatím se mi celkem daří a co vy ?

největší ztráta v životě?

8. srpna 2011 v 23:03 | Silmarilli
Tak nějak nevím,jestli to co sem budu psát,jestli stojí vubec za přečtení...Budeto trošku depresivní článek,ani nevím proč,jen to na mě tak nějak padlo a nemužu se toho špatného pocitu zbavit. Mám prostě menší deprese a k tomu divný pocit. Jako když je venku najednou obrovské ticho a vy víte,že potom nastane obrovská bouře a já si nejsem jistá jestli tu bouři ustojím.
Nevím co tohle rozproudilo,jestli to,že jsem zjistila že moje kamarádka - o které jsem si nejspíš myslela naivně ,že je to kamarádka na celí život - mě pomlouvá a dělá ze mě dě**u největšího kalibru,nebo snad to,že jsem s přítelem jeden den měla obrovskou hádku. Hádka se sice brzy uklidnila a my si to vyříkali v klidu,ale i tak.
Je to hrozný pocit ,když osoba,které duvěřujete a říkáteji ty nejtajnější věci ,své trápení a svou bolest a nadevše jí duvěřujete a pak příjde den,kdy se dozvíte,že o vás všude kudy chodí prohlašuje jenom to nejhorší. Ano,mluvím o své " kamarádce" . Byla jsem tak naivní. Hloupá husa,která naletěla milím žvástum člověku,který jí pak hodil přes palubu. Byly jsme velké kamarádky několik let -teda aspon jsem si to myslela,ted nevím jestli to třeba jen nehrála- možná nás spojovalo naše společné jméno,nebo jen to,že jsme si prostě dobře rozuměli-což jsem si možná myslela jenom já. Nechápu to! Proč? Nikdy jsem o ní nikomu neřekla kousek špatného slova. U některých svých kamarádek jsem se jí neustále zastávala a tvrdila,že jí neznají jako já,že je jiná,ale možná jí naopak znali mnohem líp než já. Nevím. Prostě nevím. Je mi do pláče. Tak strašně dlouho mi trvalo naučit se duvěřovat lidem a věřit,že svět není zase tak špatnej a pak příjde tohle. Přesně tohle jsou momenty,kdy se sama sebe ptám jestli to všechno přesvěčování a doufání vubec stálo za to.
Vždycky jsem byla nesmírně pyšná na to co jsem dokázala ze sebe vybudovat. Roky jsem se mučila tím,že jsem se nutila začít věřit lidem.Mučila jsem se tím,jak strašně jsem se přála se změnit a k čemu? Jediná osoba,kvuli které jsem se hnala ku předu je těd pryč. Rozplynula se stejně rychle jako pára nad hrncem a s ní se vypařila veškerá má naděje. Už několikátý den sedím u počítače otevírám její profil na facebook a pravidelně najedu na kolonku napsat vzkaz,jenže nemám na to ! Najednu stranu bych si strašně přála od ní slyšet vysvětlení a duvod,protože mě nenapadá vubec nic proč by něco takového dělala,ale na druhou stranu bojím se co se dozvím. Bojím se toho jak moc by to ještě mohlo bolet.
Někteří si možná řeknout " panebože tak tě pomlouvala ,svět se nezboří " Jenže to není jenom tohle. Ona byla muj hnací motorek,když jsem přišla s problémem vyslechla,řekla svuj názor a poradila. A co je nejhorší? Tenkrát jsem za ní přišla a pamatuju si jak jsem se jí svěřovala jaký mám problém s markem. Že chodil kdysi s naší spolužačkou a já se bála jak to všichni vezmou. Nikomu sem nechtěla ublížit a ona mi řekla,že se mám držet štěstí dokud při mě stojí a pokud si myslím,že budu štastná s ním tak mám do toho jít. Že bude prostě za každou cenu stát při mě a já jsem teda šla. Jenže zanedlouho se přesně s tou holkou sešla a spikli se. To co všechno slíchám a co všechno se děje.... nemám slov.
Koneckoncu,věděla jsem že se mi jednou vymstí to jak jsem k člověku byla duvěřivá ,takže je to moje vina! Mohla bych o tomhle psát hodiny,ale nestíhám u toho smrkat ,takže asi pomalu budu končit.

Tohle je má největší ztráta v životě
 
 

Reklama