Povídky

Chlapec a děvče...moc smutný a krásný

25. února 2008 v 19:46 | angel
Chlapec a děvče jeli na motorce víc jak 120km/h...

děvče: spomal,prosím,bojím se...
chlapec: ne,je to zábava.
děvče: ne to teda není...Prosím spomal!
chlapec: až řekneš že mě miluješ!
děvče: miluju tě...tak už spomal!
chlapec: Teď mě obejmi, jako kdyby to mělo být naposledy.
děvče ho obejme.
chlapec: můžeš mi sundat helmu a nasadit si ji?
děvče si nasadí helmu .....

Na druhý den v novinách: Motocykl narazil do budovy kvůli selhání brzd.Byli na něm dva lidi,ale jen jeden přežil. Pravdou je,že chlapec v polovině strmého kopce zjistil,že mu selhaly brzdy,ale nechtěl aby to jeho přítelkyně věděla. Namísto toho chtěl,aby mu přítelkyně řekla,že ho miluje a naposledy cítil její objetí a potom jí dal svoji helmu i přesto,že to znamenalo jeho smrt! Jen kvůli tomu,aby žila...

Střepiny

23. ledna 2008 v 15:47
podívám se do zrcadla a vidím prázdnou tvář, kruhy pod očima a velké modré smutné oči v pobledlé tváři.Člověk, kterého si moc vážím mi řekl, že oči jsou odrazem mé duše a měl pravdu...Tvář se směje a oči pláčou...už nesvítí jako dvě hvězdy uprostřed noci.Jsou to oči bulímičky...Nevím, kdy se to stalo, nevím, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem nemocná, nevím .Každým dnem si do deníčku nakreslím tluistou čáru a říkám si, začnu znovu, od zítra s tím skončím, není to problém, dokažu to...a pár minut poté do sebe vpravím neskutečné hordy jídla a začínám znova.Podívám se do zrcadla, nejsem tlustá, mám normální míry, tak proč,Proč zrovna já?Ptám se při pohledu do záchodové mísy, kde se hromadí potrava z mého těla.Za poslední peníze si kupuju jídlo, v obchodě ujídám, nevydržím to, a ty věčné otázkyy. kde se v tobě bere tolik místa.Moje mámá to ví, ví to brácha.tuhle na mě v sobotu u oběda zařval, at tolik nejím, že to stejně zase vyklopím...jak trapné a ponižující.Utekla jsem a zvracela uprostřed pole...potrava, oběd...Jak ještě dlouho, kdy bude konec, nevydržím to, nesnesu, čekám, až naši usnou, dojím pizzu a pujdu si odskočit na záchod a udělám čáru v deníčku...asi už poslední...nebo ne...Chci ven z toho kruhu, je to šílená závislost, kde brát sílu, točí se mi hlava, jsem unavená sama sebou, nahá stojím hodiny před zrcadlem a povídám si se svým tělem, směju se a tečou slzy.Ostatne není to poprvé a a si ne naposled...

Smutná povídka

5. ledna 2008 v 11:44
Byla jedna dívka...A byl jeden chlapec...Bydleli nedaleko od sebe a tak se často vídali na procházce se svými pejsky....Ani jednoho ale nikdy nenapadlo na toho druhého promluvit...
Dívka nikoho neměla...Rodinu,její blizcí všichni do jednoho umřeli při autonehodě..Bydlela se svou tetou,mimochodem s tetou,se kterou už od malička citově strádala a už ji bylo skoro 18.let.Myslela si,že pro ni život nemá smysl...Až do dne,dokud nepotkala JEHO!
Čas plynul a nic se nedělo...Dívce to trhalo srdce,chlapci to trhalo srdce...
Dívka už nemohla dál čekat..Nemohla už bez něho žít.Cítila to...Cítila,že i on ji miluje.Cítila že to vyjde a oni budou moci být konečně spolu..
Vyšla v obvyklou dobu se svým psem ven,aby ho potkala na onom místě,kde se pravidelně setkávali.
Uviděla ho.Zastavila se,naokamžik zaváhala a pustila se za ním.
Podivně se na ní podíval,zarazil se...V dívce hrklo....On se zamračil....Ale ona šla dál...Říkala si,že teď už to nemůže vzdát.
Přišla k němu...Pozdravila ho...On mlčel..Pozdravila ho znovu...Zamračil se na ní a hrubě ji poslal k čertu....Do očí ji vyhrkly slzy.Nehleděl na to,otočil se a už byl pryč...
Dívka se strašně rozplakala a rozběhla se domů.
Doma vzala kus papíru,tužku..A napsala dopis..Dlouhý,plakala..Ale napsala ho tak,aby vyjádřila všechno co cítí a na nic nezapomněla...Dopis dala do obálky,zalepila...
Rozběhla se k jeho domu,dopis hodila do schránky a došla s brekem v očích a pocitem úzkosti domů...
Šla pro lékárničku...Našla nejobsáhlejší plato tabletek,přečetla nápis,aby se ujistila,že to neni žádný vitamín nebo celaskon a šla pro sklenici vody..
Posadila se na postel.Do ruky vzala JEHO fotku,kterou už dlouho vlastnila a rozplakala se.Pomyslela si,že pláče nejspíš naposledy....Poslední pohled věnovala vpíjením se do jeho krásných čokoládových očí,naplnila si 2 hrsti prášků a.....polkla....zapila,lehla si do klubíčka...Už se neprobudí...nikdy...
Druhý den:
Chlapec přijde domů.....Chce vyzvednout poštu a uvidí obálku se svým jménem...
Vezme ji zvědavě do ruky a začte se hned u schránky...Rozpláče se hned při prvních řádcích...
Rozběhne se k jejímu domu.Zazvoní.Otevře teta.Zeptá se ho,co potřebuje...Vyřkne své přání,načež mu žena v slzách v očích oznámí,že dívka zemřela na předávkování prášky...Důvod neznám...
Chlapec se podruhé rozpláče...Důvod zná.....Běží domů,otevře dveře a se slzami v očích vlepí svému jednoveječnému dvojčeti pořádnou facku....Ukáže mu dopis od dívky...Bratr pochopí...Padnou si kolem krku.....Je jim to jasné...V den,kdy šla dívka říct svému milému,co k němu cítí,byl venku zrovna venčit jeho na chlup stejný bratr....
zdroj : red-black-roses.blog.cz

Jsi na řadě

19. prosince 2007 v 9:42

Bylo mi 19. Měla jsem ten den obzvlášť dobrou náladu a měla jsem chuť užívat života. Šla jsem na net. Chvíli jsem tam hledala tapety na PC. Ale pak jsem se tam nudila tak jsem šla na cheat. Když sem tam dorazila tak sem si říkala. Nojo, nic. Pořád stejná nuda. Řekla jsem si: Teď jsem přišla tak těch 30 min tu budu a pak pujdu. Po 20 minutách mi napsal jeden kluk. Bylo mu 20. Nejdřív jsme kecali a pak mi řekl o foto. A pak už to šlo. Dali jsme si sraz. Byli jsme totiž ze stejného města. Hned jsme si padli do oka. Následoval krásný měsíc. Po měsíci jsem tomu klukovi zavolala. V telefonu se ozvalo: Halo? Tady Patrik. Kdo je tam? A já odpověděla. To jsem já miláčku♥. A tam se ozvalo. Cože???? No já. Andrea. Ozvalo se: Já žádnou Andreu neznám. Nashledanou. A položil. Mě to zlomilo srdce ♥ Tolik jsme se milovali. A on řekne tohle. Kamarád jeho mi řekl po tom rozhovoru že mě zná ale chce se mě zbavit. S každou holkou jde na měsíc a pak prej KONEC. Přestěhovala jsem se daleko. Pryč. On mě miloval. Potom si to uvědomil. Začal mě hledat. Ale já si změnila všechno. Mail,telefon,ICQ. Úplně vše. Jen kvůli jemu. Žila jsem šťastně v Coloradu. Nakonec mě našel. Kdzž mě našel u mě doma. Měla jsem podřezané žíly. Viděla jsem totiž jak přijíždí s autem. A měla jsem na sobě papírek s nápise. JSI NA ŘADĚ. něvěděl co to znamená. Moje nejlepší kamarádka které jsem se svěřovala a které jsem řekla JSI NA ŘADĚ PLATIT PATRIKU. Věděla o čem je řeč a řekla mu že je na řadě platit. Chtěla jsem ať trpí. Ale druhý den ho našli mrtvého. Také si podřezal žíly. A na ruce měl vzřezáno: PLATÍM. Miloval mě tak že se zabil.

( moc pěkný ..jen mě trochu mrzí že nemám zdroj tak se tomu dotyčnému hrozně omlouvám )

smrt

16. prosince 2007 v 15:19
Taohle sem našla ..je to moc smutné ale na jednu stranu se mi to líbí
zdroj : smutneobrazky.blog.cz/
Tunel?Světlo?Nebo co mě bude za pár minut čekat? Umírám...vím to...ale jak to bude vypadat? Bude to bolet? Nebo to spíš bude úleva? Naposledy vidím ty na kterých mi záleželo a oni mě měli rádi. Smrt jsem si vybrala já a asi je to tak lepší už sem se nemohla divat jak mě všichni litují jak nade mnou brečí a doufají. Malá Adélka...najde si lepší kamarádku i sestřenku, ale když vzpomínám nato co jsme spolu zažily ani se mi umřít nechce, ale už je pozdě si to rozmýšlet! Tomášku tebe jsem milovala a pořád milovat budu...tak nebreč...nemá to cenu...už to tak je...Já vím, že mě přes to nemocniční sklo neslyší. Jen vidí jak se mi hýbou rty a vidí můj uslzený úsměv, ale přece ví, že ho miluju...bude jednou nějaká lepší čas rány léčí. Mamka- té jsem asi ublížila hodně ale taky ji to přejde. Rendy nevěřila jsem že budeš brečet, víš to?!A přece brečíš...není proč!Taky mě neslyšíš ale doktoři vám všem řeknou co jsem řekla...Niky ty mi budeš chybět asi si musíš říkat že jsem sobec a že jsem slabá...a asi to tak je...byla jsi to ty která byla svědkem mého prvního příznaku toho co mě celou tu dobu zabíjelo...Tehdy jsi to asi tušila....asi dřív než já že to bude něco víc a zato ti mocinky dík! Poslední úsměv vám všem. Víte co teď přijde...nebrečte sakra...Já wim byla jsem slabá...ruce na skle k mému pokoji jsou mokré od slz, které vám kapou z tváří...Tak nebrečte...A DÍKY vám všem...
Už jde doktor. Tu injekci...moji poslední...vidím už z dálky. Na Tomovi je pořád vidět že by ke mně nejradši vletěl a tu injekci doktorovi vzal, ale dobře ví že to tak chci a proto je pro mě vším, protože to chápe.
Žádný tunel...žádné světlo...
Jenom obrovská úleva od vší bolesti a poslední úsměv patří Tomáškovi...nebrečte...to jsou moje poslední slova...Nebrečte!

Strom

25. září 2007 v 15:46
moc krásné
O jednom starém stromu, co střeží tajemství života.

Strom, ten co stál sám uprostřed louky dýchal, žil a hlídal ptákům křídla. Na jaře zelený, k podzimu zlátl, pak v zimě se schovával. Jen tak byl a radoval se, že šumí jeho listí, že kymácí se ve větru. Každé ráno zdravil slunce a zhluboka vdechoval jeho sílu, která mu dodávala naději.Miloval každý okamžik a prožíval ho tak vášnivě, jako by byl jeho posledním.
Jednou k němu přišli dva, dívka a chlapec, a smáli se. Usedli na jednu z jeho větví a on jim poskytl bezpečí. Každý den se na ně těšil. Na to, až budou kývat bezstarostně nohama ve vzduchu a držet se za ruce. On nikdy nepoznal lásku na vlastní kůru, jen ji pozoroval. A tato byla tak nevinná, jako poupě z růže. Vždyť to byly ještě děti, co právě vylétly z hnízda plné naděje. Jak málo jim záleželo na tom, jestli je vzácný nebo ne. On byl jejich, stál tam proto, aby měli kam jít.
Byl večer. Každou chvíli měli přijít. Byl nedočkavý jako kotě před prvním lovem - včera se ti dva na sebe tak krásně podívali, ale nic víc, jen ta chvíle láskyplného ticha. Ano, už je slyší, už se zase smějí a drží se za ruku. On jí pomohl vylézt nahoru, kde se o sebe opřeli a ona si zpívala, jako vždy když byla šťastná. Pohladil ji po vlasech. Byla mu vším. Přestala zpívat a podívala se mu do očí. Uviděla v nich to, co mohla vidět jen ona a žádná jiná. Strom zašuměl listím, každou chvíli se muselo stát něco velkého...Políbil ji - a tváře mu zčervenaly, snad se trochu styděl. A ona otevřela oči a zasmála se, když ho viděla. Tu noc tam seděli dlouho a pozorovali hvězdy. Jedna padala dolů.
" Přej si něco," řekl on.
"Už nic nechci," špitla ona a cítila, jak ji zaplavuje teplo.
Pak mu usnula na rameni a on ji objal a nechtěl pustit, už nikdy. Nechtěl ztratit její zlaté vlásky ani pomněnkové oči, byla pro něj to nejcennější, co měl. Strom to věděl, cítil to až v tom posledním kořínku. Taky chtěl poznat lásku. Ale on ji poznal, víc než kdo jiný na světě, žil láskou, pro lásku.
Probudila se až pozdě a chvíli nevěděla, kde je a co se stalo. Polekala se, když zjistila, kolik je hodin. Musela domů, bála se trestu.
Tak se rozloučili a on ještě chvíli hleděl na hvězdy, oči mu zářily, poprvé cítil, co je to milovat.
bohužel tohle taky nevím zdroj fakt pardon když tak at se autor/ka ozva a já ho tam připíšu

Proč jsou labute bíle ?

24. září 2007 v 14:50
myslím že tohle určitě stojí za přečtení .....
Proč jsou labutě bílé? Zvláštní otázka. Třeba jsou to dobré víly zakleté do tohoto andělského zvířete. Zato lidé by mohli být zakletí snad jedině do černých havranů. Není se ani čemu divit. Jsou tak nemilosrdní, bez citů. Všechny své pravé pocity skrývají za maskou. Za maskou nevinnosti. Ale skutečnost je jiná. Uvnitř se skrývá jen zkažené jádro. Černá duše, které není cesty zpět.
Říkáte si, že všichni nejsou takoví? Nevěříte? Je to složité. Ale vlastně máte pravdu. Jsou zhruba dvě skupiny lidí. Ta první jsou ti sobci, co skoro nic necítí, co je jim jedno, co cítí ostatní. A ta druhá? To jsou lidi, kteří jsou považováni za blázny, za problémové lidi. Ale to vůbec není pravda. Ano, mají problémy. Ale jen se jich zeptejte proč a uvidíte, co vám odpovědí. Řeknou, že se jim chce zemřít- bolestí nad tím, jak jsou lidé hrozní. Jak životy, které žijí, jsou prázdné. Víte, cítí bolest za ty, kteří ji cítit nechtějí. Přidejte k tomu pocit samoty, izolace a opuštění. Pocit nenormálnosti. A hned se na to budete dívat jinak. Pochopit tohle všechno je moc složité a to co jsem řekla nepopisuje ani třetinu pocitů téhle skupiny lidí.
Ale někteří lidé v sobě nemají ani kousek bílé labutě. Žijí bez tváře, bez názoru. Řídí se jen svou černou duší. Jen čekají, až někdo projeví slabost. Třeba jen chvilinku slabosti. a...zaútočí. Zaryjí své ostré nehty do zad a budou se smát křiku a pláči. Ale copak je celý svět plný jen takovýchto černých havranů? Copak už tu postupně ani není místo pro bílé labutě? Pevně doufám, že ne.
I když uznávám, že někdy je složité rozlišit takové labutě. Je to jako u lidí. MYslíte si, že když má labuť bílé peří, má i bílou duši? Nemusí tomu tak být. A proto nemyslím, že je správné posuzovat labutě jen podle peří.
A v tom se skrývá ta síla. Protože nezáleží na tom, jak vypadáte. Jak moc jste zvláštní a do jaké míry se odlišujete od ostatních. Protože i černý anděl může mít bílou duši. Stačí mít v sobě kousek něčeho dobrého, kousek bílé labutě, To je to, co nás spojuje.
zdroj : se fakt omlouvám zdroji ale já to měla uložené v pc ještě s několika dalšími povídkamy ( ukterých bohužel taky nevím autora) protože sem si to uložila že se mi to líbí a to sme ještě neměla blog nebo měla ale na začátku a moc sem nepočítala s tím že to sem budu dávat tak ještě jednou pardon ....

on prijde .....

3. září 2007 v 11:08
Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá………
zdroj:smileandhappy.blog.cz

o chlapci :(

2. září 2007 v 10:04

Vázne hrozne smutné......

Byl jednou jeden ..... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech..... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů.
Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můzu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě jí odvětil:
"Ano, eeehhh, uuuhhh... rád bych koupil jedno CD." Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš ho zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano, a kýval souhlasne hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to.
Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a, ... a vyšel odvážne k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.

"......Crrrrrr !!!"

Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničena začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel."
Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se v sluchátku ozýval. Pozdeji vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připoměla.
Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet.
Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a nasla u něj přilozený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začala číst. Stálo na něm: "Ahoj! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda.... Sofia."
S hlasitou emoci otevřela matka ješte jedno CD, a i z něj vypadl list papíru, ze všech balíčků ....... na všech bylo napsáno to samé...

***
Ponaučení: Život je už takový, proto nikdy nečekej na zířek, když máš někomu říci, že ho máš rád! Zítra na to můze být už příliš pozdě.
(příběh je od blogu:kaczenky blogísek)
 
 

Reklama