Život dospěláka

dvanáct let?! Tak tohle nechápu...

20. září 2018 v 12:21 | Silmarilli



Když jsem tenhle blog zakládala, ani ve snu by mě nenapadlo, jakou dlouhou dobu bude mím útočištěm. Že i po těch neskutečných dvanácti letech, tu stále bude a navíc, že tu stále bude v mé přítomnosti. Neskutečný! Každý rok si říkám, že už další článěk k oslavování dalšího roku, psát nebudu. Ale každý rok , čím dál víc žasnu nad tím, jak neskutečně dlouho jsem to vydržela.

JAko každý bloger, i já občas mám touhu, všechno to tu smazat, nebo už prostě přestat psát, ale pak se něco stane, přihodí a já končím usednutá za počítačem a už to sem smolím. Tak moc jsem si zvykla na přítomnost těchto stránek, že mi příjde zvláštní představa, že to všechno smažu. Jediné co mě vlastně k téhle myšlence skutečně tlačí, je paradoxně stejná věc, jako důvod proč to smazat nechci. A to ta doba. Bylo mi 13, když jsem tu zveřejnila první článek a přiznejme si to. Leckdo se za svá stará já stydíme. PLno věcí bych dnes udělala jinak, plno článků bych napsala jinak. A když mě chytne blbá a já čtu články deset let zpátky, nevím jestli se mi chce smát a nebo brečet. :D Ale to tak máme nejspíš každý.

Takže, to je důvod proč bych to smazala. NAdělala jsem tu za ty roky tolik bordelu, že i když jsem se snažila to trochu vyčistit, pořád to není ono. Ale dvanáct let, je prostě dvanáct let. Nikdy už bych znovu nenašla články, co se mi honilo hlavou ve třinácti. Jak jsem se cítila a proč jsem některé věci udělala. Můj strašák je ten, že tu budu pokračovat a jednou na tuhle stránku narazí moje děti. To bych nezvládla. Nechci aby si to někdo takový četl. Proč taky. Kdybych prahla po tom, abych mohla tyhle věci říct nahlas, udělala bych to. Ale já nechci. Vím co by to rozpoutalo.

TAkže, budu končit. I když na to někdy kašlu, i když se mi někdy nechce, i když tu neprosedím hodiny, pořád to tu miluju. Tady je každá má černá myšlenka. Všechno zlé co se mi kdy stalo a mě to přináší uklidnující pocit. TAkže svému blogu a tak trochu i mě přeji, aby to tu fungovalo ještě několik let. :)

hořkosladký život

21. srpna 2018 v 11:57 | Silmarilli
Jistě nejsem sama, když řeknu, že někdy je život sluníčkoví. Téměř žádný mráček na obzoru a já bych nejradějí vyskočila z kůže, jak jsem štastná a pak přijde zase vdechnutí hořké chutě. Někdy se jen mírně převálí na jazyku a zase jde dál a někdy se rozhodne, že tu se mnou nějaký ten čas zůstane. Život je prostě nevyzpitatelný, ale dokud se to střídá a já v tom špatném nesetrvám, tak se mám vlastně dobře.

Ovšem jsou situace, které mě dokážou natolik vyvést z rovnováhy, až si říká, že ten balanc už neudržím. Jako když vás dostane do svých rukou člověk, kterého ta hořká chut pohltila na tolik, že se rozhodne nám ostatním život znepříjemnit. A ta moc, kterou díky svému postavení, nad vašim životem má, je až děsivá. Jednoho takového muže jsem teď potkala. Zloducha. Totálně mě několika větami odsoudil, zahanbil a ještě mi poničil mou budoucnost. A proč? Protože, jak jsem potom zjistila, jeho dobrý kamarád mi odmítl pomoct v situaci, kdy to bylo jeho povinností a já se tak musela obrátit na někoho jiného. To, že jsou přátelé, jsem se dozvěděla pozdě.

Aby jste chápali, jsem z Moravy a ten který mi skutečně pomohl je z Prahy a evidentně mu náš zloduch záviděl, jeho postavení, kterého dosáhl. Několikrát mi to omlátil o hlavu a že mi nevěří, že by mi jeho kamarád skutečně nepomohl. A kvůli tomuhle zničil to, co jsem potřebovala! Proč tak triviální věc, jako je Praha a Morava, může mít takový vliv?

Jak je možné, že tohle všechno se u nás může stát? Jak je možné, že vlastně ani nemám na koho se obrátit, aby mi pomohl to po něm dát zase do pořádku? Stále mi běhá v hlavě otázka proč. Proč tak vzdělaný člověk, který ma za sebou jistě plno úspěchů, je tak zahořklí?

V životě jsou velmi vzácné okamžiky štastných konců a i když nejsem pesimistka, upřímně jsem jich viděla málo, abych tvrdila opak. A tak mi nezbývá, než se smířit s prohrou a jít dál. Přesně proto tak ráda čtu a hlavně jeden z důvodů proč čtu knihy od Sherrilyn Kenyon. I když se v jejich knihá zdá, že špatný konec je nevyhnutelný a hrdinové musí projít opravdu těžkými zkoušky, vždy to má štatsný konec. A ten já potřebuju...

Být mámou

18. června 2018 v 12:51 | Silmarilli

Když jsme si s mužem řekli, že je čas na miminko a jsme na něho připravení, kolem nás to rozbouřilo debatu o tom, co dělat aby jsme byli ti správní rodiče a nebo, jak být správnou mámou. Horečnatě o tom diskutovali hlavně mé kamarádky. Podotýkám, že bezdětné. Všechny se shodovali na tom, co rodičové dělají špatně a co by svým dětem nikdy nedovolily. Měli načteno plno odborných článku a poučovali mě co je správné a odsuzovali ty maminy, které to tak nedělají.

A já se do jisté míry nechala strhnout. Né že bych některé rodiče odsuzovala. Jen jsem se zapojila do některých diskuzí a utvořila se tak obrázek, jakou mámou bych chtěla být. Co všechno nedělat , co naopak dělat víc. Do čeho si určitě nenchám kecat a jen jsem hloupě přikyvovala, když mi kamarádka dávala přednášku o tom, jak jsou špatné matky, které nekojí a svým dítkům cpou chemii v podobě umělého mléka. Nebo, když tohle celé strhlo diskozi o kojení na veřejnosti.

Dnes už vím, že jedna věc je si plánovat a druhá je realizace. Taky vím, jak hloupá jsem v některých věcech skutečně byla. Né, že by dítě bylo přítěž, nicméně vám skutečně obrátí život na ruby a všechen čas člověk věnuje tomu prckovi. Té naší bambulce. A upřímně? Bavili jsme se o nesmyslech. Člověk to z pohledu přihlížejícího vidí skutečně jednoduše, ale až praxí zjistí jak se věci doopravdy mají.


Jako třeba kojení. Ano, chtěla jsem kojit, opravdu moc. Ale nešlo to...malá pořád jen ubírala na váze a když jsem začala kojit a do toho přikrmovat umělotinou, tak se jí do mého mléka chtělo čím dál méně, až ho začala odmítat úplně. A tak místo aby se mi dařilo se rozkojit, mi mléko začalo mizet. Takže ano, kojit je jisto jistě krásná věc, ale když to nejde, tak to prostě nejde. Ještě ted se občas přistihnu, jak si připadám strašně provinile, když se mě někdo zeptá : " A kojíš " a já odpovím že ne. Ten jejich kolikrát pohled plný opovržení je strašný.

Obdivuju maminky, které svým dětem všechno připravují domácí, do toho se vrhají do látkových plenek a ještě své dítko neposadí před televizi. Já osobě jsem v tomhle máma na prd. Když jsem zjstila, že jí baví některé barvičky v televizi a řechtá se u toho, ochotně jsem jí koukat nechala. Budu té naší bambulce sice vařit, ale určitě se nezhroutím, když občas koupím hotovku. Člověk se jen nesmí nechat strhnout okolím. To vás nahlodá a utvoří ve vás pocit, že jste máma na houbi.

Moje máma je velice praktická. Její fuk co si o ní kdo myslí a dělá všechno to co považuje za vhodné ona, i kdyby měla rozhořčit některé lidi ve svém okolí. Neřeší všechno jak já. Když jsem jí vykládala jaké úzkalí dnes všechno přináší jenom na mě hleděla. Nás vychovávala čistě prakticky a sama říká, že tehdy se o něčem takovém jako dnes ani nemluvilo. Jako třeba, že chodítka můžou ničit záda a páteř a podobně. A díky tomu jaká je se i já snažím naít tu zlatoustřední cestu. Nebýt ke všemu lhostejná, ale zároveň nic nepřehánět. Samotnou by mě zajímala ta hranice , aby to člověk nepřeháněl a potažmo se z toho nezbláznil....

prostě jen tak žít

3. června 2018 v 15:12 | Silmarilli


Poslední dva roky jsou pro mě ve znamení obrovských životních změn. A ikdyž jsou to vesměs krásné změny, někdy si říkám, že se musím zastavit a nadechnout. Utíká to až příliš rychle. Koupili jsme baraák, pořídili psa, stihla jsem se vdát a narodila se mi dcera. Dlouho jsme jako partneři stály ve vztahu na místě a teď najednou jsme stihli toho tolik.

Upřímně, postrádám tu anonimitu, o kterou jsem za ty roky blogování zde pomalu přišla. Až příliš mnoho lidí si kdykoliv může přečíst tyhle řádky a to je pro mě něco stresujícího. Kam se pak uchýlit se svými obavamy. Kam bez výčitek můžu napsat co cítím, co mě děsí ? Čím dál víc si pohrávám s myšlenkou tady všechno zabalit a začít někde znovu od začátku. Zbavit se té lítosti a prostě to tu smazat. I když jsem tu nechala obrovský kus života , měla bych tu lítost hodit za hlavu a tenhle krok udělat. Jinak si nikdy skutečně neulevím....

Přála bych si mít ted víc času, potřebovala bych tolik dojmu ze sebe dostat. Chtěla bych toho tolik napsat....

Možná je dobře, že nemám čas, můj mozek aspoň nesthá vyprodukovat žádné blbosti. Prostě žiju a všechno se snažím zvládat za pochodu. A to je možná to co mě drží, abych nepodlehla depresím. I když po porodu, jsem neměla daleko. První měsíc jsem byla na pár facek a jsem si toho vědoma. Nechala jsem se totálně strhnout hormony a ze všeho jsem byla vynervovaná, vystresovaná a bezradná. Několikrát deně jsem plakala. Možná, že jsem potřebovala všechno ze sebe dostat. Teď z každým dnem se cítím zase jako já.

Chtěla byc toho v životě ještě tolik stihnout a tolik toho zažít až siříkám, že nebude kdy... Že na to všechno nebude čas a já se akorát budu moct ohlížet ve stáří nad promarněným časem. Ale i kdyby, tak ted je život fajn...S tou naší bambulkou

Už nikdy nic, nebude víc

10. dubna 2018 v 13:46 | Silmarilli


Je pravda, že s miminkem se vám všechno otočí o stoosmdesát stupňů. Všechno je nové, neokoukané , neosahané a pomalu si musíte zvykat na nový režim. Já jsem měla šestinedělí strašné. Bambulka sice spinkala v noci docela dobře, ale já jsem byla nějaká nervní. Všechno mě hned rozhodilo a ze všeho jsem byla hned vykolejená. Což nám doma taky způsobilo řadu hádek. Kam se hrabevěta, šestinedělí by mělo být v klidném duchu. Tak to u nás skutečně nevypadalo.

V podstatě se z toho všeho stal šílený kolotoč přebalování, krmení, uspávání, návštěv atd. A v podstatě se to v tomhle pořadí odvíjelo celou dobu. Přebalit, nakrmit, návštěva,přebalit nakrmit, návštěva. Bylo jsem z toho vyčerpaná, ale pokaždé se stačilo podívat na pyšný výraz muže, když se chlubil bambulkou a všechno se vytratilo. A kvůli tomu bych to snad podstoupila všechno znova. Každopádně až se někomu v mém okolí narodí prcek ozvu se až později...až se všechno utlumí...
,
Bylo jsem z toho tak šíleně unavená, že jsem chodila spávat i s bambulou. A když se velmi brzy ráno opět rozezvučil místností hlasitý pláč, stávala jsem rozmrzelá a naštvaná. Vztekle jsem vždycky odhodila peřinu a řítila jsem se to nakvašená k postýlce. Jeden jediný pohled na tu bambulku vždycky stačil a já jsem okamžitě na všechno špatné zapoměla. Jeden jediný pohled do té její nevinné tvářičky a všechno zlé bylo zapomenuto a já si akorát mohla nadávat, že mi to tak dlouho trvalo. Takový učinek má moje miminko na mě.

Teď , když budou bambulce dva měsíce, se už všechno trošku uklidnilo a já si umím vyhradit i pár minut čistě pro sebe. Začátky jsou nejspíš vždycky krušné, ale neměnila bych. Je to to nejdražší na celičkém světě. Navíc, mi nic neumí rozradostnoit den , jako když vidím ty její pokroky. Jako když se třeba prvně usmála , když začal za mnou otáčet hlavičku a tak podobně.

To teda byl porod!!

13. března 2018 v 9:28 | Silmarilli
Zrovna se koukám na tu naší princeznu jak tu tak sladce spí a nemůžu uvěřit že před pár týdny tu ještě nebyla. Že v té době si ještě hověla u mě v bříšku a byla ten lump co mě kopal do žeber už tak silně, že jsem nemohla pořádně ani sedět. A i když v té chvíl jsem to vnímala jinak teď zpětně musím říct, že to všechno stálo za to. Že bych si ten porod dala klidně ještě jednou, jen aby tu byla s námi.

A ted už k samotnému porodu. První náznaky něčeho už jsem pocitovala v pátek ráno. Občas mě tak zvláštně bolelo v podbřišku a docela dost ( aspoň tak mi to přišlo, ale byla to ještě prd bolest :D) , jenže nic nepravidelného a tak jsem tou nevěnovala pozornost. Celý den se to tak zvláštně ozívalo a až v sedm večer to začalo být pravidelné po pěti minutách. Já pořád muže přemlouvala, že to určitě není ještě ono, že to všichni popisují jako šílenou bolest. Nicméně kdy mě viděl, že stojím na místě a dýchám když mě to chytne, na nic nečekal a donutil mě jet.
V porodnici mi řekli, že je to začínající porod, nicméně díky tomu, že bydlím kousek tak mě poslali,ještě domů s tím, že v noci ještě určitě přijedu, ale doma jsou rodičky klidnější. A měla pravdu, ve tři ráno jsem se pozvracela a bolest se tak vystupnovala, že jsem chvílemi málem lezla po zdi. A tak jsem se kolem třetí ráno vrátila do porodnice, kde si mě už nechali a jenom se čekalo až se pořádně otevřu.

A čekalo se a čekalo se až jsem se v neděli ve třičtvrtě na šest večer, konečně dočkala. A proč to trvalo tak dlouho? Voda mi sama nepraskla, otevírala jsem se velm, ale opravdu velmi pomalu a sem tam mi doktor musel i trošku pomoct. Celou dobu už jsem se modlila at jdu na císař, že už jsem z těch bolestí opravdu unavená a vlastně jsem se i tak trochu proklínala. Díky problémům s kyčlí, jsem mohla jít na císař hned, ale já jsem prostě chtěla rodit normálně. Chtěla jsem si to opravdu prožít ale netušila jsem, že to budu prožívat takovou dobu :D Každou chvilku jsem od někoho slyšela, že to trvalo jen dvě hodinky, čtyři hodinky atd. Koho by napadlo, že zrovna já budu takovou výjimkou ...

Nakonec mi píchli i epidural, po kterém přišla na pár hodin slastná uleva a když mi praskli vodu věděla jsem, že už to budu mít určitě brzo za sebou. A co samotný porod? Budou tam na mě hodně dlouho vzpomínat. u tlačení jsem vždycky řvala jak tur, strašně mi to pomáhalo. S doktorem jsem vedla diskuzi, že to prostě nejde, že tak velkou hlavičku není možný protlačit ven. A bez nástřihu by to snad ani nešlo.

Ale na co nikdy nezapomenu ? Na ten pocit, když vyklouzla ven a já jí konečně uviděla. Na to jak mi jí položili na bříško a já plakala jak želva. Na zvuk jejího pláče, který jsem poprvé uslyšela. Nádherný pocit. A pak už jsem nevnímla nic. Jenom jsem zahlédla ten masakr co ze mě všechno ještě vytahovaly ( hotový jatka), vím, že mě zašívali ale všechno je to ted už tak nějak za oponou. Zpětně vnímám jenom to moje miminko. Jak poprvé rozlepila očka , na muže kterému ukápla slzička radosti, jak jí hrdě držel a pyšně na ní koukal. Tohle všechno ve mě zůstane hluboce zakořeněné a já si ty pocity chci uchovat co nejdéle.

Pravdou taky je, že bez muže bych to všechn těžce zvládala, takže i jemu patří obrovské díky. Za to, že se ode mě v podstatě od pátku do neděle ani nehnul na krok. Vyjímkou když se jel přez noc trošku prospat a na oběd. Strašně se mi snažil pomáhat a trpělivě mlčel, když jsem už ze samé bolesti byla protivná. Za to jak mě držel př porodu jednou rukou za ruku a nechal se ode mě drtit a druhou rukou mi otíral čelo. Strašně mu budu vděčná za tu jeho trpělivost a za to jak pyšnej tatínek to je :)

Těhotenství, aneb jak jsem si ho (ne)užívám

28. ledna 2018 v 11:08 | Silmarilli
Dva roky jsme čekali, až se na těhotenském testu ukážou dva proužky. Dva roky jsme si zasněně plánovali, jak to bude užasné až se objeví a jak si to budeme užívat. Když se ty dva pověstné proužky ukázali, byly jsme oba dojatí a myslím, že hlavou tak trochu v oblacích.

Ze začátku jsem si nepřipadala jiná. Bříško dlouho nerostlo, chutě jsem výrazné neměla, nezvracela jsem. Jenom jsem byla trošku unavenější. A dalším příznakem mého těhotenství bylo neustálé pálení žáhy, které mě doprovází až do teď.

Začalo to celkem nevinně. Občas se mi začala motat hlava a bylo to čím dál častější. Což jak jsem se dozvěděla, bylo naprosto normální a i přez to jsme s partnerem byly pořád nadšení. Těšili jsme se na vybírání kočárku, postýlky a celkově na jakékoliv zařizování.

Kdy jsem si skutečně uvědomila, že ve mě roste nový život? Nejspíš s prvními pohyby bříška, které byly tak nepatrné, že jsem je stěží rozpoznala. Ale tehdy jsem byla poprvé skutečně dojatá. Miminko se ozívalo tak málo a tak trošku, ještě nějakou dobu trvalo, než jsem plně vnímala , že jsem těhotná.

Řekla bych, že to nejhezčí období, je v době, kdy už vám bříško narostlo tak, že je na první pohled poznat, že jste těhotná a né jen tlustá. :) Pak ty otřesy když dítě šíleně kope nožkami. Neustálí tlak na močák, takže chodíte čůrat snad dvacetkrát. Nikdy ovšem nevymažu ty krásníé vzpomínky na to, jak jsme s mužem seděli večer na sedačce před televizí a víc než jí, jsme oba koukali na můj pupík, smáli se a poštuchovali se. Když mi hladil bříško a mimčo reagovalo a koplo mu do ručičky. Ten pohled, tu jiskru co se mu objevila v očích nikdy nevymažu a ani nechci. Je to jedna z mích nejštastnějších vpzomínek.

Takže i když občas nadávám, jak jsem bachratá, do ničeho se nevejdu, nemůžu spát, pořád chodím na záchod, pořád mě šíleně pálí žáha,neustále mě bolí třísla a záda, nevyměnila bych to za nic na světě. Tohle je to nekrásnější období v mém životě. Je to nádherné

Bude ze mě rodič

7. prosince 2017 v 11:16 | Silmarilli


Je zvláštní představa, že ve mě několik měsíců roste život. Když jsem ucítila první nepatrné pohyby toho tvorečka uvnitř mě, bylo to opravdu zvláštní. V noci jsem budila partnera at si sáhne a oba jsme na sebe hleděli v užasu. Do té doby jakoby nám ani jednomu nedocházelo, že se to skutečně děje. Byl to první moment , kdy o sobě naše mimčo dalo skutečně vědět a já na ten pocit nikdy nechci zapomenout.

Od té doby to bylo čím dál lepší. Miminko o sobě začalo dávat čím dál víc vědět a my jsme v přímém přenosu mohly vidět jako se můj pupík otřásá pod kopanci toho mrňouska :) Navíc jsme se dozvěděli, že by to měla být holčička :) Nyní už o sobě dává vědět dost důrazně a někdy až bolestivě.

Momentálně se blížím k osmému měsíci těhotenství a až ted bych řekla, že si ho začínám užívat. Hlavně už je poznat, že jsem těhotná a né jenom tlustá. Nevolnosti ustoupili a jakoby malá věděla, že píši o ní začala se dost ozívat a nedokážu jí vysvětlit, že to žebro na pravé straně je moje :) A když ze všech stran poslouchám, užij si spánek, pak ho mít nebudeš, užíj si volno jenom pro sebe, pak ho mít nebudeš, strašně moc se oba těšíme až tu ten náš dáreček bude s námi :)
 
 

Reklama
Reklama